Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Myslivec a kocour

Včera v 9:00 | Vaše zelená manželka
Jednou jsme já a můj myslivec stihli při práci společný oběd, když v tom mi volá kamarádka: "Čau, nechcete kocoura? Je krásnej, rezavej a zvyklej být doma. Někdo ho vyhodil u baráku mé známé a ona má všechny kočky venkovní, doma ho mít nemůže. Vzala jsem si ho já, ale zase se nesnesou s mým psem..."
Představila jsem si reakci svého zeleného chlapa, polkla smích a vážným hlasem jsem mu tlumočila kamarádčinu nabídku.
"Jste se zbláznily!" cholericky vybuchnul ten můj. "Já, myslivec, a budu mít doma kočku! Škodnou! Se mi na myslivecké schůzi chlapi vysmějou! Udejte to někomu jinýmu!"
Zvedla jsem telefon a volala zpět kamarádce: "Holka, tak s kocourem to asi neklapne."
"Ale je fakt úžasnej! Víš co, hodím ho tomu tvýmu do práce a uvidíte!" napadlo ji.
Svému zelenému chlapovi jsem radši nic neřekla a celé odpoledne jsem čekala, co se bude dít. Vzhledem k jeho prchlivé povaze se také mohlo stát, že kamarádku vyhodí a ještě jí sprostě vynadá...
A pak mi přišla MMS. Z fotky se na mě dívala minikopie tygříka a text zněl: "Miláčku, až pojedeš z práce, stav se u mě. Čekáme tu na tebe dva a jeden ještě nemá jméno!"
Kocourka jsme ještě ten den pojmenovali a od té doby si nás pěkně omotal kolem drápku. Jen ten můj chlap mu neřekne jinak než "Příživníku"!
 

Kam s nimi...

16. října 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Koupili jsme dům. Nastěhovali jsme se a také jsme si postupně navozili své věci z našich bývalých domovů u rodičů. Můj zelený muž se mě už dřív nenápadně ptal, jestli se mi líbí mít na stěnách vystavené trofeje.
"No jasně", odpovídala jsem bezelstně, "je to jako na zámku!"
A tak se asi těšil, jak na mě z ložnice každé ráno vybafne jeho největší úlovek - obrovská vycpaná hlava divočáka s otevřenou mordou. Přivezl si také pár dek (rozumějte kůží ulovené zvěře), srnčí trofeje a nějaké fotky, na kterých hrdě pózuje u slovené zvěře. Chvíli jsem na něj koukala, jak běhá po prázdných nebo polozaplněných místnostech a živě si představuje, kam kterou trofej pověsí. Musela jsem zasáhnout!
"Miláčku," začala jsem nenápadně, "do ložnice to dávat nebudem. Nikdo to tam neuvidí a pak si tam pověsíme třeba fotky ze svatby."
"Máš pravdu, miláčku!" klidně odpověděl.
Po chvíli jsem musela obraz své nové domácnosti usměrnit znovu: "Broučku, do obýváku se ty trofeje taky nehodí. Podívej máme ho laděný do oranžova, ta myslivost by tu přímo bila do očí. Já si myslím, že bychom myslivosti měli vyhradit chodbu, je v ní hodně dřeva, to se přímo vybízí, každá návštěva si ty trofeje může v klidu prohlédnout a místa tu snad máš dost."
Chvíli se tvářil nechápavě, jako bych právě zradila podstatu našeho vztahu. Pokusila jsem se o pozitivní přístup příkladem: "Až přijede na návštěvu tvůj bratránek, pukne závistí. Ta jeho přítelkyně mu v bytě nedovolí ani malou trofej. A ty je tu budeš mít všechny na očích a pohromadě!"
Zabralo to! Trofeje visí v chodbě. Obrovská vycpaná hlava divočáka s otevřenou mordou děsí všechny mé kamarádky, které k nám přijdou na návštěvu. Radši ať jednou za čas děsí je, než aby každé ráno děsila mě!

Slepé střevo

9. října 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Víte, jak bolí zánět slepého střeva? Já ne. Zatím. Ale už jsem si s ním užila své, ne osobně. Tehdy můj zelený muž už pár dní chodil po bytě jako medvěd a tvářil se kysele.
Několikrát jsem se ho ptala: "Je ti dobře?"
"Hmm... je mě nějak divně!"
"A co tě bolí?" snažila jsem se dostat k jádru pudla.
"Já nevím, asi jsem se přejedl, nebo nastydl," kroutil se on.
"A chceš jet na to myslivecké setkání, nebo radši zůstaneme doma?" udeřila jsem s nadějí, že můj zelený muž bude mít dostatek sebereflexe a nakonec zůstaneme doma a uvařím mu čaj. To by ale nebyl myslivec se zeleným mozkem!
"Tam musíme! Aspoň na chvíli!" Rozhodl si to sám, dohadovat se s ním by nemělo cenu. A tak jsme se jeli za myslivci a jejich ženami trochu pobavit a družit se.
Chatka nebyla velká, ale vešli jsme se kolem stolu všichni. Aspoň v ním bylo teplo, což se o venkovním počasí říct nedalo. Před chatkou se na rožni otáčela zvěřina, na stole bylo pohoštění a víno bylo dobré. Celkem jsem se bavila s ostatními, každý má na takových sezeních aspoň jednu vtipnou historku do zásoby, a tak večer utíkal.
A co dělal ten můj? Celý večer obcházel venku, kolem rožně a kolem chatky a dělal, že mu nic není. Když jsme odjížděli, prozradil mi, že ho bolí břicho, když sedí.
Brzy ráno jsem se vzbudila, abych šla na záchod. Ten můj se na mě jen otočil a řekl: "Ještě se trochu prospi, v osm pojedeme na pohotovost, musíš řídit!"
Vstala jsem v sedm ráno, sbalila tašku s pyžamem, pantofle a nějaké hygienické potřeby, a snažila jsem se donutil svého chlapa, aby vstal a oblékl se.
"Miláčku," začal kňourat jako malé dítě, "já myslím, že už to povoluje. To bude dobrý, nikam nepojedem!"
"Děláš si srandu?" nedala jsem se splést. "Nejdřív se celý večer chováš jako idiot, pak mě brzo ráno vyděsíš k smrti a najedou je všechno OK? Oblíkej se! Jedem!"
Bylo to slepé střevo! Druhý den byl po operaci.
 


Poprvé na čekané

2. října 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Kdy mě ten můj myslivec vzal poprvé s sebou do lesa na čekanou? Ještě za svobodna. Byl to od něj jeden z prvních pokusů mě do myslivosti zasvětit. Snad si myslel, že se nadchnu pro les stejně jako on.
Celý život jsem milovnice zvířat, takže pohled na lesní mýtinku, kde se to při západu slunce hemží srnčím (napočítali jsme 19 kusů) se mi ohromně líbil. Jenže...
"Podívej na toho srnce, jaký má vidličky, ten je lovnej!" povídá mi najednou a opatrně vytahuje náboje z kapsy.
"Si děláš srandu? To budeš jako dneska střílet? Přede mnou? To krásný zvíře, plný života?" zděsím se já. "A to ho pak budeš jako vyvrhovat? No nepočítej, že ti s tím pomůžu! Ani vidět to nemůžu! Kdybych věděla, že chceš střílet, tak nikam nejdu!"
"Miláčku, klid! Ten srnec akorát ubližuje srnám. Je to špatnej genetickej materiál. Já ho slovit musím!" snaží se mě získat na svou stranu.
Chvíli mi to v hlavě šrotuje... Chudáci srnky při říji mají trpět, protože já nechci vidět umírat toho lovného srnce? Ještě se nějakou dobu zaobírám představou, jak ten srnec jede v našem novém čistém autě na zadní čisté sedačce, protože kufr máme zaskládaný jinými krámy. Nakonec se dohodneme, že zavřu oči, vyvrhnutí se mě týkat nebude a jen přežiju cestu autem se srncem v zádech.
Můj myslivec se začal usmívat, že mě donutil aspoň k nějaké myslivecké akci. Nabil, zamířil a... srnec utekl. Měla jsem z toho škodolibou radost a dlouho jsem na čekané se svým myslivcem nebyla.

Začátek?

24. září 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Kdy to začalo... Tedy nemyslím, kdy začal náš vztah, jiskření v očích a soužití dvou lidí. Ale kdy se myslivost začala doslova vtírat do našeho vztahu (kdy jsem si toho začala všímat já).
Když jsme se seznámili, občas jsem zaregistrovala, že můj muž telefonuje kvůli myslivosti. Když jsme spolu chodili, věděla jsem, že jede nějaký hon, nebo že si jde o víkendu sednout do kazatelny (pro nedotknuté myslivostí: to je ta krytá vyvýšená dřevěná budka u lesů), ale vždy to bylo spíš na domluvě, např. když jsem neměla čas za ním za svobodna přijet, učila jsem se na zkoušky, nebo jsem měla jiný program - nijak mi jeho koníček nezasahoval do života.
Kdy to přišlo? Retrospektivně můžu naprosto přesně říct, že absolutně nenápadně, pomalu a postupně, častěji a častěji, od chvíle, kdy jsme spolu začali bydlet.

Zelená

18. září 2017 v 15:00 | Vaše zelená manželka
Zelená je tráva, fotbal to je hra? Tak v mém případě to pravda není - bohužel/bohudík?
Každá žena/manželka/přítelkyně/milenka čas od času, nebo po určitou dobu soupeří (což je ve finále dost absurdní termín) s koníčkem svého muže/manžela/přítele/milence. Často ten narušitel vztahu bývá sport (i pasivní). V mém případě se jedná o zeleň lesa a její obyvatelstvo. Ano, můj manžel je myslivec! Myslivost ho provází v rodině od dětství. Byl myslivcem, když jsme se seznámili, byl myslivcem, když jsme spolu chodili, jako myslivce jsem si ho brala a jako s myslivcem se s ním pokouším žít jako manželka. Pokouším! Protože jestli někdo tvrdí, že manželství je o kompromisech, pak nikdy - NIKDY - nežil s myslivcem!
A proč? Zrušili jste někdy zamluvený romantický prodloužený wellness víkend, protože zrovna začala jelení říje? Snažili jste se na poslední chvíli udat vstupenky na koncert vaší oblíbené kapely, protože váš "zelený muž" slíbil komusi účast na honu na kačeny? Ne? Tiše závidím! Ano? Upřímnou soustrast - a jsem ráda, že v tom nejsem sama!

Kam dál