Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

4 x 4

Pondělí v 9:00 | Vaše zelená manželka
Terénní auta k dnešním myslivcům začínají neodmyslitelně patřit. Nejinak to vnímá i můj zelený chlap. Auto s náhonem na všechna čtyři kola bylo také prvním autem, které jsme si jako pár pořídili. Nejdřív jsem si naivně myslela, že manžel takové auto potřebuje pro výkon povolání. Aspoň mi to tak vysvětloval. Pravda se samozřejmě ukázala "u přátel zeleného údolí". Manžel se mohl bez problémů pohybovat autem po honitbě a cokoliv dovézt (krmivo) nebo odvézt (pašíka) z lesa.
Ani já jsem si na auto nemohla stěžovat. Při svém nízkém vzrůstu jsem konečně zažila, co to znamená mít v autě přehled.
Další "teréňáček", se kterým jsme měli co do činění, bylo vypůjčené terénní červené autíčko a pohon 4 x 4 se zapínal ručně. Jeli jsme s ním do Krkonoš na svatbu mé kamarádky a já řídila - krásné svezení! Jelikož jsme vůbec netušili, kam máme dojet, spolehli jsme se na navigaci. Jak jsme se přibližovali k horské chatě (našemu cíli cesty), připadala nám cesta zajímavější a nesjízdnější. Dle navigace jsme se správně přibližovali k cíli, ale čím blíž chatě jsme byli, tím víc nám terén hrozil, že do chaty nedorazíme.
"Jak tudy mohli projet ostatní svatebčani s normálními auty?" hromovala jsem v duchu a dávala pozor, abych někam nezapadla.
Najednou se můj chlap zhrozil. Před námi se rýsovala děsivá vyvýšenina. Zapnul mi 4 x 4 a potichu vyhrkl: "Myško, jestli ti to teď chcípne, už se odsud nedostaneme!"
Ani jsem nepípla a dbala jeho rady.
Do chaty jsme dorazili v pořádku. Jen se všichni divili, odkud jsme se to vynořili.
No...kochali jsme se přírodou a přehlédli značku, tak nás navigace vedla nejkratší cestou.
Ale zpátky už jsme jeli bezpečně po asfaltce.
Třetí autíčko s terénními vlastnostmi používá můj muž do lesa a do práce. Má také tématickou mysliveckou barvu, takže se ho můj zelený chlap nechce vzdát. Já mu přezdívám "traktor", protože se mi hrozně špatně řídí. Tak ho má můj chlap jen pro sebe.
Na tomto autíčku jsme se přesvědčili, že ani s teréňákem nevyjedete všechno. Jednou v zimě odjel můj myslivec zakrmit zvěř. Všude spousta sněhu a závěje. Ale nebála jsem se o něj, vždyť terén dobře znal a měl dobré auto. Jenže...
Utekla hodina, dvě, tři, pak se setmělo...
Přece mi neřekl, že by se ještě někde zdržel, rekapitulovala jsem si manželův odjezd.
Konečně se objevil doma promrzlý jak rampouch.
"Co se stalo?" ptala jsem se ho, když jsem se ho snažila rozmrazit alkoholem podávaným vnitřně.
Pomalu se začal rozmlouvat: "Normálně tím terénem do krmelce jezdím skoro popaměti. Dneska jsem viděl jen bílou tmu! Zapadl jsem do závěje."
"A dál?" povzbudila jsem ho.
"Co by. Zavolal jsem kamarádovi s traktorem, ať mě vytáhne. A než dorazil, lítal jsem kolem auta a snažil se trochu odházet sníh. Tak jsem promrz´."
Teréňáky jsou pro myslivce zkrátka dobrá auta, ale skutečný traktor je někdy lepší varianta! Smějící se
 

Bílé Velikonoce

6. srpna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Na Velikonoce se krásně vyčasilo, a tak se můj myslivec rozhodl, že si odpoledne zajde uklidit krmelec. Vzala jsem fenu a šla s ním. Počasí slibovalo krásnou procházku.
V myslivecké chatě si můj zelený muž nabral vápno. O funkčnosti tašky, ve které vápno nesl, jsem sice pochybovala, ale své jízlivé poznámky jsem si nechala pro sebe.
Vyrazili jsme směr krmelec. Fena pobíhala nadšením, že nás má oba s sebou, a hledala stopy.
Najednou se za mnou ozvaly nadávky.
"K****! Do p*****!"
Když jsem se otáčela, říkala jsem si, co se asi tak stalo. Naskytl se mi pohled pro bohy! Můj manžel klečel uprostřed rozsypaného bílého prášku, který se snášel na zem a na manželovo oblečení. Hotový kokainový král!
Poté, co jsem se vzpamatovala ze záchvatu smíchu, jsem manželovi pomohla oklepat vápno z oblečení a holé kůže. Posbírali jsme pozůstatky z tašky a manžel šlapal pro novou tašku s vápnem, do které jsme se pokusili smést i vápno spadlé na zem.
Tak krásné a veselé bílé Velikonoce asi dlouho nezažiju! Smějící se

Donucovací metoda

30. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Během mého soužití s myslivcem jsem mnohokrát trpěla pocitem zanedbávanosti. Můj chlap se až příliš často věnoval svému zelenému koníčku. Já jsem pak získávala dojem, že upřednostňuje myslivost nejen přede mnou, ale i před tzv. "chlapskými" domácími pracemi. Přece po mě nemůže nikdo chtít, abych prováděla manuální opravy nebo brala do ruk sekeru! (Já, taková šikulka!)
Nápad, jak muže k těmto pracem donutit, přišel brzy. Seznam! Přichycený na lednici, aby ho měl můj myslivec každý den na očích!
Pravidla se stanovila jednoduchá. Pokud seznam obsahoval pět a více nesplněných položek, les se nekonal.
Musím uznat, že prvních pár měsíců systém fungoval úžasně. Z velké části proto, že se na seznamu nacházel vždy nějaký lehce splnitelný úkol, jako např. pověsit do předsíně věšák na klíče. A tak jsme byli spokojení oba. Já proto, že se náš dům pomalu zveleboval. Manžel proto, že mohl chodit vesele do lesa.
Časem se seznam zaplnil i hůře splnitelnými položkami. Tím myslím, že k jejich odškrtnutí nestačilo pět minut práce, ale např. několik dní střádání informací a následně vyběhávání po úřadě. Jakmile se těchto "těžkých" položek objevilo pět, začal se mnou manžel smlouvat.
"To není fér!" přesvědčoval mě. "Tohle mi děláš naschvál, abych nemohl jet do lesa! Vždyť to ani nemůžu pořádně splnit!"
"Můžeš si aspoň přehlásit auto na své trvalé bydliště!" namítala jsem.
"Teď, viď! Na úřadě už nikdo není!" zkoušel to na mě.
"Máš to na seznamu už nějaký pátek!"
Nakonec se strhla hádka o relevantnosti položek seznamu a mých očekáváních. Vyvrcholila tím, že manžel jel do lesa provokativně až druhý den a seznam pozbyl jeho respektu. Čímž se skončila i jeho éra.
Vyhodit seznam do odpadu se však můj zelený muž neodvážil. A tak, i když na něj žádné další úkoly nepřipisuji, visí seznam na lednici dál. A obsahuje pět stále nesplněných položek. Smějící se
 


Jen dvě

23. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
S mým myslivcem jsme vzali fenu a vyrazili na hon na kachny.
"Připrav se na pořádnou práci! Hlásili mi nějakých dvěstě kachen!" varoval mě můj zelený chlap.
Když jsme se rozmísťovali kolem rybníka, můj chlap - střelec si jako psovoda vzal našeho kamaráda se svými dvěma skvělými psy. Asi čekal, že mu kachny popadají na zem jedna po druhé.
Mě a fenu si vzal k sobě tamní hospodář. Ještě před začátkem honu se podíval nedůvěřivě na fenu a zeptal se mě: "Aportuje kachnu z vody?"
No...normálně ano, ale věděla jsem, jak fena strašně nerada leze do studené vody. A ten den se o teple mluvit rozhodně nedalo. Na druhou stranu pro kachnu šla vždycky chuťově.
Pokrčila jsem rameny: "Snad ji donese."
Otázka se později ukázala jako zbytečná. Po začátku honu se střílelo úplně jinde než na mém stanovišti.
Konečně jedna zbloudilá kachna přeletěla nad námi. Hospodář střelil.
"Dostala to!" radoval se. "Klesla! Běžte tam s fenou!" a ukazoval mi směr.
Padat kachnu jsem vážně neviděla, ale když to řekl hospodář...
Vypustila jsem fenu a prohledávala postupně okolí určeného místa. Narazila jsem také na pár dalších honců, ani ti o padlé kachně nevěděli nic.
Samozřejmě že kachnu jsme nenašli. Hospodář ji nejspíš minul a kachna šťastně dolétla do svého cíle.
Po odpískání honu jsem čekala obrovský výřad. Z těch dvouset kachen se přece muselo něco střelit, že.
Střelilo! Přesně jedno procento.
Hospodář se u výřadu smutně koukal na dvě střelené kachny a na asi dvacet střelců stojících za nimi.
Tak to u myslivců kolikrát bývá. Střílejí do houfu a netrefí ani jednu kachnu. A jindy zase vidí to, co vidět chtějí.

Vyhánění

16. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Nastal čas srnčího kladení a také čas prvních sečí. Jelikož jsme měli pracovně upotřebitelnou fenu, připadalo nám celkem přirozené, že hospodář volal kvůli vyhánění zvěře z polí a luk před sečemi nám. Koneckonců stačilo, aby s fenou vyrazil na určené místo jeden z nás a za hodinu jsme měli místo většinou prochozené.
Jednou jsme dostali echo, že se má sekat tzv. "letiště". Jelikož mělo obří rozlohu, počítali jsme, že se tam v určený čas sejdeme ještě s někým dalším.
Dorazili jsme na místo a spustila se přímo šílená průtrž mračen. Tak jsme zatím čekali v autě. Mezitím dorazil další myslivecký člen se svými dvěma psy. Po skončení průtrže už se další myslivec neobjevil - komu by se také chtělo do vysokého mokrého porostu.
Vyrazili jsme do terénu.
Už po pár metrech jsem měla v holínkách tolik vody, že jsem ji každým krokem vylévala. A jelikož jsem i menšího vzrůstu, byla jsem doslova mokrá od klobouku po špičky chodidel.
Když jsme "letiště" dostatečně prošli, vyždímali jsme se u aut. Litovala jsem nápadu vzít si na sebe myslivecké oblečení a vzpomínala na plavky a žabky, které by mi v dané chvíli posloužily asi lépe.
Večer jsme dostali SMS od hospodáře: "Sorry, já se spletl. Seká se louka vedle ,letiště´. Ráno projdu."
Ještě, že tak! Už by mě tam nikdo nedostal! Úžasný

Oslava

9. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec se rád přátelil s jinými myslivci. Navštěvoval se s nimi, telefonovali si a navzájem se zvali k sobě do honitby. Dal se takhle dohromady s jedním hajným a seznámil ho se svými dalšími zelenými bratry. Za pár měsíců pořádal tento hajný narozeninovou oslavu a pozval na ní mého zeleného muže a jeho stejně barevného kamaráda.
"Miláčku," lákal mě můj muž, "nechtěla bys pro nás přijet?"
"Jasně," ironizovala jsem, "celá žhavá přijedu večer utahaná z práce a budu čekat, než se vyžvaníte a ožerete. To´s uhod´! Vem si taxíka."
Večer před oslavou mi muž hlásil: "Už jsem to vymyslel! Tam pojedu taxíkem a zpátky mě hodí kamarádův syn."
Zatvářila jsem se pochybovačně, ale koneckonců mě se manželova doprava netýkala. Tak co bych řešila!
"Dělej si, co chceš," instruovala jsem ho. "Ale ne že mě vzbudíš v noci hlasitýma hovorama, nebo že si spleteš venkovní světlo se zvonkem!"
V osudný večer jsem si užívala chvíli klidu. Asi o půl deváté - zvonek. Obrátila jsem oči v sloup a nadávala, že si ten můj blbec určitě někde nechal klíče.
Za dveřmi stála dcera manželova kamaráda (tak nakonec ne syn).
"Vezeme ti manžela," vylezlo z ní opatrně. "A neboj, náš táta vypadá podobně."
Podívala jsem se k autu před domem a málem šla do kolen. Jak tenhle žok dostanu po schodech nahoru do ložnice?
Kamarádova dcera s manželem mi mého ožralu doprovodili až za dveře domu. Pak pokrčili rameny, řekli "sorry". Já pokrčila rameny se slovy "dík". A zmizeli.
Můj žok se naštěstí do ložnice dobelhal celkem sám. Svalil se na postel, já ho v ložnici zavřela a šla jsem spát pro jistotu do obýváku.
Druhý den jsem se překvapeně divila, že manžel žije. A dokonce ho nebolela ani hlava! Asi kvalitní alkohol...Úžasný

"Jsem vegan" - vzletná úvaha

2. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Možná mám takouvou kliku na náhodné komentáře typu "jsem vegan" nebo "jsem vegetarián" jen já, ale v poslední době mě tato tvrzení blýskla do očí hned několikrát. A neunikl tomuto slovnímu spojení ani můj blog.
V prvé řadě chci zdůraznit, že proti veganům a vegetariánům nic nemám. Naopak! Dlouho jsem se vegetariánskou stravou sama živila a nepohrdnu jí ani teď. Uznávám to jako životní styl a věřím, že kdo se zajímá o to, co jí, má šanci na zdravější život.
Co ale neuznávám - extremismus. A to v jakémkoliv případě. A tím hůř, pokud je člověk o něčem skálopevně přesvědčen a stále a stále má potřebu projevu, i když se to zrovna nehodí, a cpe svůj názor do všeho a každému.
Pokud se pod článkem o kastraci koček objeví komentář "jsem vegan", považuji to za absolutně nerelevantní komentář k tématu. Článek přece pojednává o zabránění přemnožení koček, a ne jestli kastrovaná kočka lépe chutná upečená.
Je ale klidně možné, že podobné komentáře mají působit jako podprahová reklama. Čím víc si jich budeme všímat, tím víc s tímto stylem života budeme souhlasit a zajímat se o něj.
Ve světle aktuálních událostí ohledně myslivosti (většinou podpořené médii toužících po akci) se na tento zelený koníček dívá spousta laiků jako na něco zvráceného, co narušuje mírumilovnost přírody a zvířátek. Myslivci střílí zvířata (pak je nedejbože jedí), cvičí psy (a to na nevinných zvířatech, které nic netuší), nosí zbraně (a pak s nimi někoho střelí) a dělají spoustu věcí, které by přece normální člověk nikdy neudělal. A když pak mysliveckou činnost nějaký "chytrý" fotograf šikovně nafotí a přidá k tomu trefný manipulující komentář, vznikne další protimyslivecká aféra a z každého nepoučeného laika ihned "lovu-lesu odborník", aniž by si cokoliv o tématu zjistil.
Tak si říkám, že veganství a vegetariánství je životní styl. A myslivost se za životní styl dá také považovat. Nestálo by za úvahu psát pod různé články absolutně nerelevantní komentáře "jsem myslivec"?

Myslivec a blog

25. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec míval občas stavy tíživého svědomí. Jednávalo se o to, že on prožívá splněný sen v podobě vysněné práce a možnosti aktivní myslivosti, kdežto já kvůli němu opustila velkoměsto, své přátele a zájmy a hledala svůj život vedle něj. Často mě ponoukal, ať zkusím nějaký zájmový spolek, ať se seberealizuji. Po pravdě když mi někdo něco nutí, většinou udělám opak. A tak moje seberealizace vyústila v blog Deník zelené manželky.
Mé okolí celkem brzy zjistilo, kdo je autorem. A nakonec jediný, kdo nic netušil, byl můj manžel. A ta nevědomost trvala dva měsíce.
Za dva měsíce se vrátil z práce s měnícím se výrazem ve tváři. Odehrávalo se v něm něco potutelného, pobaveného a zároveň pobouřeného. Vše podtrhovala nejistota a nevěřícnost.
"Jsem na netu něco četl..." vybalil na mě.
Napadlo mě, že četl blog: "A líbí?"
Získal jistotu autorství a převládlo v něm pobavené pobouření. "To si snad děláš srandu! Vždyť tam vypadám jako blbec...!"
"Od toho se musíš oprostit. V blogu píšu o literární postavě. Je to můj způsob seberealizace."
"A to musíš psát zrovna o mě?"
"Píšu o tom, co znám. Kdybych žila s fotbalistou, píšu o fotbalu. Tobě se ty články nelíbí?"
"Nemůžu říct, že se mi nelíbí. Ale nemůžou se mi ani líbit, tím bych přiznal, že s tím blogem souhlasím."
Na návštěvě u manželových rodičů si můj chlap postěžoval na můj blog. Tchán s tchyní jen zamrkali a hned se podívali na stránky ´zelené manželky´. Následovaly salvy smíchu a poznámky na úkor mého muže ve smyslu, že ho skutečně dobře znám. Získala jsem nové fandy!
Manžel ztratil iluze, že se ho někdo v této záležitosti zastane. Problém s mým psaním má stále, ale postupně to vstřebává. Občas mi nějaký článek i pochválí! Smějící se

Moderní technika

18. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Už jste někdy přemýšleli, jak jsme žili před pár lety, když mobily, tablety a počítače nepropojovaly sociální sítě a svět se zdál ještě velký? Ani myslivci neměli tolik možností jako teď, kdy si kupují dalekohledy s nočním viděním a nahráváním. Tehdy si chlapi skutečně museli jít sednout na posed a čekat, i když se chtěli jen podívat, co jim chodí "na kupu".
To dnes se myslivost dá pohodlně provozovat i z domu. Stačí fotopast, která odesílá fotky na email!
Můj myslivec si také jednu pořídil. A od té doby drží každou chvíli v ruce tablet a zírá do emailu na fotky. Vše konzultuje s dalšími myslivci (telefonicky samozřejmě) a oni se zase s ním dělí o fotky z jejich fotopastí. A to klidně několikrát za večer, takže to u nás doma vypadá jako telefonická ústředna.
Když spolu domluví, říkám si, konečně došlo taky na mě a ten můj se mi trochu pověnuje a pokecá i se mnou. Vždycky doufám! A vždycky naletím!
Chvíli můj zelený muž skutečně projevuje zájem a mluví se mnou. Vzápětí se mu nenápadně objeví v ruce znovu tablet a jeho oči sjedou k obrazovce. Co kdyby se "na kupě" během deseti minut náhodou něco změnilo, že. A pokud změnilo, telefonická ústředna začíná nanovo.
Ano, nemůžu si stěžovat, že bych chlapa neměla v tu chvíli doma, ale bohužel je pro mě duchem nepřítomen. A jeho hlasité a nadšené řvaní do mobilu mě spíš přivádí k myšlence, že kdyby seděl na posedu u lesa, měla bych doma aspoň klid. Úžasný

Kuna č. 2

11. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Naši fenu začalo hledání kun neskutečně bavit. Takže když najednou poskakovala kolem jednoho vykotlaného stromu u cesty mezi poli, pokňukávala a snažila se dostat dovnitř, věděla jsem, že narazila na kunu. Ta se ale ne a ne objevit. K vyhnání kuny jsem také přiložila ruku a bouchala do stromu klacky a kameny. Beznadějně.
Nezbývalo než volat zeleného páníčka. Přijel celkem rychle, obhlédnul strom a vypálil do něj z flinty. Rána se rozlehla v dutinách stromu. Kuna nic. Pokus číslo dvě - další střela.
Museli jsme zklamaně konstatovat, že strom má zřejmě dutiny i pod zemí a kuna je tam před námi v bezpečí. Nejhůř to nesla fena, která s bojovnou nevraživostí prohledávala každý marast, ale na čerstvou kuní stopu už ten den nenarazila.
Následující den jsem s fenou opět vyrazila ven. Jakmile jsme měly dutý strom na dohled, fena k němu natěšeně vypálila. Očichávala ho, hledala kolem, ale bohužel. Kuna se evidentně odstěhovala. Šly jsme dál k potoku a podél něj se vracely zpět. Fena, sice zdeptaná, usilovně pracovala a hledala dál. A povedlo se!
Okolo hustého vysokého křoviska lítala jako vzteklá, kňučela a lámala v zubech klacky. Pozorovala jsem to křovisko a povzbuzovala fenu. Po chvilce se zprostřed křoviska a větviček sápal nahoru malý tmavý tvoreček. Únikem nahoru si zachránil život před psím predátorem. Ale z horních větví se už jinam nemohl dostat. A tak čekal jako živá socha a jeho černé oči nás pozorovaly.
"Přijeď," volala jsem svému myslivci do práce, "máme kunu. Musíš ji zastřelit. Všude kolem je to rozvodněné, autem se sem nedostaneš, jen po svých bahnem."
Snad po půlhodině čekání jsem konečně uviděla manžela. Moc se mi to nezdálo. Měl na sobě pracovní oblečení, flintu na rameni, podivně rozcáple chodil a divoce gestikuloval rukama. Když se přiblížil, uslyšela jsem i nadávky přiváté k nám větrem. Teprve nablízko jsem rozeznala totálně mokré gatě s příměsí bahna. Pochopila jsem.
"Ten potok se nedá přejít!" nadával můj muž. "Strhnul mě proud!"
Po obhlídce kuny na větvi se začal ošívat: "Co když spadne do toho rozvodněného potoka? Aby to fenu nestrhlo s sebou. To bych nerad."
"Fena není tak nešikovná jako ty," oponovala jsem mu. "Jen střílej, ona v tom potoce normálně běhá."
Následovala rychlá akce. Nabít. Zamířit. Pal. Pád. Aport přes potok.
Můj zelený muž nestačil zírat! Fena opět zabodovala na plné čáře!
Pak můj myslivec sbalil flintu a kunu a snažil se co nejlépe a nejrychleji dostat přes potok domů. Jelikož jsem nespěchala, s fenou jsme vyšly výš po poli, abychom se nebrodily rozbahněným terénem. Bavila jsem se pozorováním svého muže, který hledal nejbezpečnější cestu přes potok. V duchu jsem si říkala, ještě kousek běž a najdeš lávku. Tu ale přehlédnul a nakonec přeskakoval na druhý břeh v tom nejzrádnějším místě, kde rostla vysoká tráva. Samozřejmě skončil opět ve vodě.
Já s fenou jsme přeskočily potok ještě o několik metrů dál, kde bylo zúžené vysoké koryto. Domů jsme dorazily asi o pět minut později než můj manžel. Ten se zrovna vysvlékal v prádelně z mokrých věcí a zíral na mě jako puk, že jsem úplně suchá.
"Jo hochu," řekla jsem mu nadneseně, "my holky totiž umíme skákat."

Kam dál