Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Masáž

Včera v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj zelený chlap si zase jednou v práci zničil záda a chtěl, abych mu domluvila masáž u své masérky. On vždycky skuhrá, když ho něco bolí, ale jakmile se mu blíží termín masáže, najednou tam nemůže kvůli něčemu jít, a stává se, že jdu nakonec místo něj.
Masáž jsem mu přesto domluvila a varovala ho, že já jsem v té době v práci, takže neexistuje, aby mi hodinu před masáží zavolal, že na ní nedorazí.
Jako bych řekla pravý opak!
Půl hodiny před začátkem oné masáže mi můj myslivec volal do práce: "Miláčku, teď mi volal kolega ze sdružení, že střílel srnčí a potřebuje naši fenu na dohledávku."
"A co teď čekáš ode mě?" ptala jsem se napruženě. "Že zdrhnu z práce na tvou masáž, zatímco ty půjdeš dohledávat zvěř a dalších čtrnáct dní budeš skučet bolestí?"
"No... ale co mám dělat?"
"Teď běž na masáž, a pak si dělej, co chceš!"
"Tak já kolegovi řeknu, že se sejdeme za hodinu a půl, a jdu na tu masáž."
Na tohle řešení mohl taky přijít sám!
Po práci jsem doma našla spokojeně utahanou fenu a totálně zničeného chlapa.
"Ta masérka mě úplně zlikvidovala!" vysvětloval mi můj zelený muž. "Pak mi řekla, abych dnes už jen odpočíval. Zmínil jsem se jí o té dohledávce a ona na to, že to je určitě takový koníček, tak to na záda nevadí. To´s ale neviděla, kde kolega střílel a jak daleko jsme šli! Dva prudké kopce, samá skála a husté křoví!"
"A našli jste?"
"Jo, fena je šikovná. A představ si, nakonec jsem kolegovi to srnčí ještě vyvrhoval, protože on s sebou neměl ani nůž!"
Záda jsme nakonec léčili dle masérčiných instrukcí ještě týden - déle než bychom měli, ale ta dohledávka stála evidentně za to!
 

Vysněná smrt

8. října 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Mého zeleného chlapa uchvátili medvědi! Volně žijícího medvěda v přírodě nikdy neviděl, ale myslí si, že to jsou úžasná zvířata. Pokud běží v televizi nějaký pořad o napadnutí člověka medvědem, dívá se, komentuje ho a nakonec prohlásí, že napadení medvědem musí být krásná adrenalinová smrt.
Ještě že se v naší honitbě zatím medvědi nevyskytují. To bych se taky mohla brzy stát mysliveckou vdovou.
Jednou mi můj myslivec líčil, že existuje takový zvláštní lovecký výlet na Aljašku. To vás vysadí u jakési chaty, kde máte zázemí, dají vám GPS, luk a šípy a za tři dny vás zase vyzvednou. Během těch tří dnů máte slovit medvěda. GPS udává vaši polohu, takže za ty tři dny najdou vás, vás se sloveným medvědem, vás ve vážném stavu po napadení medvědem, nebo kousky z vás v živém medvědovi. A cena toho zájezdu? Tolik bych za vlastní téměř jistou smrt nikdy nedala!
Na druhou stranu...jestli mě jednou můj manželský život s myslivcem omrzí, může tento zájezd vypadat jako ideální dárek k manželovým narozeninám. Takový zájezd se přece jen tváří levněji než kdejaký rozvod a chlap by měl nakonec skvělý adrenalinový zážitek se splněným přáním - vysněná smrt s medvědem! Nevinný

Vniknutí na cizí pozemek

1. října 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
V létě jsem u nás na zahradě pořádala malou oslavu. Můj myslivec se samozřejmě potřeboval na chvilku vypařit, ale fenu nechal se mnou a našimi hosty na zahradě. Feně se ani nikam nechtělo. Moc dobře ví, že od návštěv dostává pamlsky. (Svíčka jedna rozmazlená!) Po pár dobrých soustech se většinou odsune na kraj zahrady, lehne a hlídá, aby jí něco neuniklo.
S návštěvou jsme se bavili a feny si dál nevšímali. Co by se taky na naší zahradě mohlo stát?
Návštěva mě najednou upozornila, že na mě asi někdo volá. Já nic neslyšela, ale radši jsem se šla podívat do zadní části zahrady. Za plotem stál soused, fena na zahradě, v mordě kuře a po zemi peří!
Náš soused chová slepice - nic zas tak zvláštního. Vlastní i kohouta, který pravidelně kokrhá od pěti od rána na celou ulici, takže se v létě s otevřeným oknem nevyspíme. A právě to léto soused zkoušel, jestli se mu z nějakého vajíčka vylíhne kuřátko. A povedlo se - jedno jediné kuře! Piplal si ho, aby mu pěkně rostlo, pouštěl ho i se slepicí po celé své zahradě a kuře se drželo své mámy. Po čase se začalo osamostatňovat, a tak se jednou vydalo skrz horizontální mezírku plotu na naši zahradu. A fena okamžitě zareagovala.
Bála jsem se sousedovy reakce. Přece jen to bylo jeho opečovávané kuře a já zatím nevěděla, jestli ho naše fena skrz plot třeba neprotáhla. Ale peří se válelo jen v místě, kde jsem fenu našla s kuřetem v mordě, a fena mi hned ochotně ukazovala stopu kuřete od plotu k místu jejich osudného střetu. Chyba tedy nevznikla na naší straně.
Korunu situaci nasadil náš druhý soused, co celý incident vidět: "Jo, jo, kuře vniklo na cizí pozemek!"
Předala jsem chcíplé kuře sousedovi, ten se zabarikádoval v domě a několik dní nás stěží pozdravil.
 


Hlasová (ne)ovladatelnost

24. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Někteří pejskaři dovolují svým mazlíčkům nehoráznou nevýchovu. Omlouvají to tím, že pejsek je malý, hodný a že neublíží. Už nevnímají, že pes se chová dotěrně, doráží na jiné psy a absolutně neposlouchá. Když takové povedené návštěvníky přírody potkávám při venčení naší feny, okamžitě si ji volám k sobě a poutám na vodítko. Fena se naštěstí dobře ovládá píšťalkou, povely i gesty - taky co to dalo práce! Následně se v duchu směju, když můj potkávaný protějšek musí dvacetkrát zopakovat povel "ke mně", než je s fenou v klidu obejdeme, zatímco mazlíček se stejně neuráčil povel pána poslechnout. O inteligenci majitele si pak myslím své.
Hlasovou ovladatelnost psa, pokud ho v přírodě pouštím navolno, považuji za jednu z nejdůležitějších částí jeho výchovy. A to nejen kvůli ovladatelnosti psa v době kladení mláďat zvěře!
Bohužel jsem zažila i případy, kdy se potkávaný neovladatelný pes vůbec netvářil jako domací miláček, který stěží uběhne deset metrů od pána. Vlastně takovou dvojici "pán-pes snů" potkávám celkem často. Při několika prvních kontaktech jsem si myslela, že mladý německý ovčák se k pánovi dostal na výcvik, nebo převýchovu, a proto se často objevuje v parku nebo na louce navolno. Po několika měsících neměnného výchovného stavu jsem si to myslet přestala.
Setkání probíhá vždy stejně. V dálce uvidím ovčáka zaujatého naší fenou. Fena psa registruje, ale nezajímá ji. Nabírám směr od ovčáka. Pískám, abych přivolala a připoutala fenu a upozornila majitele ovčáka, kterého není nikde vidět ani slyšet. Ovčák se postupně přibližuje k nám a těžko říct, co od něho čekat. Nervózně se rozhlížím po pánovi ovčáka a zvažuji možnosti - nechat se zamotat s vodítkem mezi dva velké psy / pustit fenu z vodítka, aby v případě potřeby chránila sebe i mě. Vyhrává druhá možnost. Pouštím fenu z vodítka. Majitel stále v nedohlednu. Pes už očichává a prudí naši fenu. Konečně vidím pána, který laxně volá "ke mě" a jde směrem k nám. Pes nereaguje. Naší feně se pozornost ovčáka nelíbí, uhýbá mu, ale je otázka času, než na psa vycení výchovně zuby. Její pohyb reguluji píšťalkou, tím i ovčáka, který se nevychovaně cpe k ní. Když je majitel blízko, pošlu fenu jeho směrem, aby si odchytl svého psa, který fenu následuje. Přivolávám fenu k sobě a poutám na vodítko. Mám sto chutí chlapovi vynadat, proč má neuvázaného neposlušného psa v místě, kde chodí jiní psi, děti i cyklisti, v blízkosti lesa v době srnčího kladení mláďat...!
Pak se podívám na majitele. Chlap se chová, jako by se nic nestalo. Přijde mi, že to v hlavě nemá úplně v pořádku, a tak radši mlčky znechuceně odcházím, protože netuším, jak by reagoval na moje hysterické nadávky.
Doufám, že ho brzy potká nějaký svědomitý myslivec a spočítá mu to i za mě! (Tomu majiteli - pes za svou výchovu nemůže!)

Krvavé Vánoce

17. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj zelený chlap mě pár dní zpracovával, že ví o šestileté špičkové všestranné feně ohaře, která by potřebovala nový domov.
"Nebylo by super, kdybychom vyrazili na hony, já s tou všestrannou a ty s naší fenou?" maloval mi to.
Nakonec jsem souhlasila, protože jinak bych to měla do smrti na talíři, ale za podmínky tříměsíční zkušební lhůty. Pokud by soužití nás čtyř nefungovalo, najdeme té všestranné feně jiný domov.
Naše nová obyvatelka, krásná tmavá ohařka, si u nás pomalu zvykala. Vypadalo to, že by se do našeho chodu života mohla zapojit nastálo. Na procházky jsem už brávala dvě velké feny. Náš tryskáč donutil tu všestrannou k rychlejšímu pohybu v poli, takže rychle získala kondici na hony. Všestranná zase učila naši fenu lépe pracovat se zvěří - hlásit a vystavovat.
Jakmile se místní myslivecká smetánka dozvěděla, že manžel má špičkovou pracovní fenu, okamžitě ho zvali jako psovoda na své VIP hony. Vracel se z nich nadšený - tolik zvěře a skvělá práce feny!
A to byl právě kámen úrazu!
Já s naší fenou jsme totiž na tyto VIP hony zvané nebyly. Mě to zas tak nevadilo, ale vysvětlete dominantní mladé feně, že pán najednou upřednostňuje tu druhou.
Naše fena na všestrannou žárlila a jak mohla, utiskovala ji a dávala jí najevo, kdo tu má "domovské právo".
Vyvrcholení vztahu našich fen se odehrálo na Štědrý den. Můj myslivec s nimi odešel ven trochu je pocvičit a unavit, aby od nich byl večer klid. Po nějaké době, co se nevraceli, jsem vykoukla na zahradu, jestli už nejsou tam. Můj muž seděl na zahradě, ruce a oblečení od krve. Jedna fena od krve zadownovaná vedle něj, druhá od krve zavřená v kotci. Úplný horor!
Vyběhla jsem ven a zjišťovala škody. Nejdříve u svého vyšokovaného chlapa. Jelikož ze sebe nevypravil souvislou větu, mohla jsem se jen domýšlet. Po rychlé prohlídce jsem zjistila, že je pokousaný jen na rukou a zřejmě ne nějak moc, ale krev měl všude. Nahnala jsem ho do sprchy a šla zatím prohlédnout psy. Naše fena měla pár ranek, které nepotřebovaly ošetřující zásah. Krev na ní evidentně nepatřila jí. Zato špičková všestranná fena to schytala! Kromě kousanců, které by se zahojily bez mého zásahu, jsem objevila poměrně velký plát stržené kůže na přední tlapě. Dva až čtyři stehy by ta rána snesla. Jenže v domě na mě čekala ještě přesně nedefinovaná práce se zeleným chlapem, co strká ruce mezi dva rvoucí se psy. Rozhodla jsem se. Všestranné feně jsem ránu ošetřila dezinfekcí a lokálními antibiotiky. Na šití nezbyl čas. Odumřelou strhlou kůži za pár dní odstřihneme a na tlapě se jí vytvoří neosrstěná tvrdá jizva, která jí v životě ani v práci bránit nebude.
Vrátila jsem se ke svému myslivci. Některé rány ještě krvácely a zašít by se určitě daly, ale i tady jsem nakonec zvolila jinou variantu. Rány jsem ošetřila a nalepila na ně mašličky. Nakonec jsem mu obě ruce od prstů k předloktí zavázala obvazem. Štědrý večer jsem tak trávila s lazarem, který se vzpamatovával ze šoku.
Za dva dny se nám feny porvaly znovu. Tentokrát jsem tu všestrannou vezla na rentgen. Naštěstí se jí nic nestalo, kromě dalších šrámů a pohmožděnin od zubů naší feny.
Doma jsem svému zelenému muži sdělila, že nervy mám jen jedny a že tříměsíční zkušební lhůta ještě neuplynula. Všestranné feně jsme museli najít vhodného pána. Manželovi myslivečtí kamarádi si sice klepali na čelo, proč radši nedáme pryč naši fenu, která rozhodně nedosahuje a nikdy dosahovat nebude takových pracovních kvalit. Ale dohoda mezi mnou a mých chlapem zněla jasně. Taky jsem si myslela, že o špičkovou fenu se přihlásí víc zájemců a vybereme pro ni toho nejlepšího pána - aktivního myslivce, ideálně bez dalších psů, který neholduje drsným kynologickým praktikám. Chtěla jsem, aby fena měla pána, který si ji bude vážit, a upotřebení, ze kterého budou mít oba radost. Proč by taková skvělá fena měla trpět u nás pod nadvládou naší žárlivky?!?
Vhodného mysliveckého pána jsme našli brzy. Odjezd fenky jsme s manželem obrečeli, ale občas se s nimi vídáme na honech. Když je vidím, vím, že jsme udělali správnou věc.
Můj zelený muž se poučil a s podobným návrhem na dva psy už nepřišel. Na druhou stranu aspoň ví, co to znamená mít špičkového pracovního psa.

Bronzová trofej

10. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Jednou se můj myslivec vrátil z lesa s výrazem právě korunovaného a osvíceného krále.
"Střelil jsem jelena!" řekl mi doma a už vybíral čestné místo na zdi, kam pověsí trofej. Samozřejmě až po myslivecké výstavě trofejí. Ten jelen totiž měl podle všech myslivců, kteří ho viděli, splňovat podmínky minimálně na bronzovou cenu, ne-li na stříbrnou. Z jednoho parohu vzrostla koruna a ze druhého pěkná vidle.
Na výstavu jsme se pochopitelně chtěli s manželem podívat. Nejen proto, aby se můj chlap dmul pýchou před svým jelenem, ale abychom viděli i ostatní trofeje.
Jakmile se výstava zahájila, začaly manželovi pípat SMS od známých a všechny říkaly totéž: "Ten tvůj bronzový jelen je červený." (V laické řeči to znamená, že manžel jelena ještě střílet neměl.)
V mém zeleném muži to vřelo: "To snad není možný! Všichni mi potvrdili, že jelen má aspoň na bronzovou cenu! To mi snad někdo vyměnil dolní čelist! Já toho jelena vezmu na posouzení k dalšímu odborníkovi!"
Podívat se na výstavu jsme nakonec nejeli. A asi dobře, že tak! Můj myslivec se za pár dní uklidnil a dnes si sám ze sebe dělá srandu.
Ten střelený jelen u nás visí na čestném místě na zdi a jeho paroží zabírá ze všech manželových trofejí nejvíc místa. Ani se nedivím, že s takovým parožím není pro myslivce snadné rozpoznat jelenovo stáří. Ale myslivecké stanovy se prostě mají dodržovat a jeleni mladší pěti let se střílet nemají.

Pacient

3. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Po mnoha a mnoha úvahách a debat zda na naší feně odchovat jeden vrh štěňat, jsme se s mým myslivcem nakonec rozhodli, že to neriskneme. A vznikly nové debaty - kastrovat, či nekastrovat. Po zvážení všech pro a proti zvítězila kastrace. Jednoznačně jsem s touto variantou souhlasila. Jednak fenu hárání ovlivňovalo už měsíc před a měsíc po něm, jednak kdo to má doma pořád uklízet, když se fena naučila sundat si (tzn. totálně zlikvidovat) hárací kalhotky.
Zbývalo domluvit termín. Kolem hárání se kastrace nedoporučuje kvůli překrvení orgánů a na parné léto jsem už operaci nechtěla nechat. Nakonec jsme se s veterinářem dohodli na celkem rozumném termínu a fenu k němu odvezli - samozřejmě s obavami o ní, jak už to u majitelů psů bývá. Narkóze vzdorovala dlouho, ale nakonec jsme ji spící v ordinaci opustili.
Asi za dvě hodiny jsme si pro ni přišli. Veterinář nás varoval, že se sice probouzí, ale stát a chodit ještě nebude, tak nám ji pomůže odnést do auta, přece jen je dost velká, tak aby se stehy na břiše zbytečně nekrčily, kdyby ji nesl manžel sám. Vešli jsme s doktorem k pooperačním boxům, kde ležela naše fena obalená do bíla. Jakmile uviděla manžela, mrskala radostně ocasem, i když se jí svět ještě z narózy točil. Veterinář otevřel box připraven ke zvedání psa.
"Ke mně, holka," řekl nadšeně můj muž.
Fena poslušně a s radostí vstala a potácivě se sama dostala k autu s jištěním nohy mého muže, o kterou se občas opřela. Do auta jsme jí trochu pomohli, ona ulehla na deku na zadním sedadle a čekala na odvoz domů.
"Aby pes po narkóze takhle vstal a došel k autu, to jsem viděl poprvé!" kroutil veterinář hlavou, když jsme se loučili.
Doma jsme ji v prvních dnech hlídali, ale žádné problémy nenastaly a třetí den si roztrhala obvaz. Další den jsem s ní už vyrazila na krátkou rekreační procházku.
S mým myslivcem jsme se dohodli, že než feně vytáhneme stehy, nechá mi ji doma, když pojede do lesa. Nemělo by smysl brát ji k myslivecké práci a jednalo se jen o zhruba deset dní.
Pátý den od operace se můj zelený muž oblékal do mysliveckého. Fena zbystřila, začala mrskat ocasem a postavila se do dveří. Význam toho chování zněl jasně: "Páníček sám nikam nepojede!"
Měli jsme radost, že se feně ulevilo tak brzy, a i pro její psychiku a pracovní nasazení ji můj chlap vzal s sebou, i když si moc dobře uvědomoval, že ji musí v každém případě hodně šetřit.
Fena se nám kastrací zklidnila. Hormonální výkyvy nálad už se neobjevují, což oceňujeme hlavně v době honů. A pracovně funguje jako nikdy předtím!

Zlatá srnčí trofej

27. srpna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Znáte mysliveckou soutěž pro děti "Zlatá srnčí trofej"? Není to tak dlouho, co se jedno z kol konalo v mysliveckém sdružení mého manžela. Můj chlap a jeho kolega se v soutěži nacházeli na stanovišti s krmením zvěře. Vypravila jsem se i s fenou za ním, abych se podívala, jak soutěž probíhá, a abych s mužem pak zašla na oběd. Samozřejmě, že jsem se trochu přepočítala.
Zatímco první stanoviště soutěže pomalu končilo, když jsem procházela kolem, na stanovišti mého zeleného chlapa se děti nějak zasekly. Řekla jsem si, že počkám na místě, eventuálně trochu pomůžu.
Na obou myslivcích už byla patrná únava z mluvení a touha po jídle, ale trpělivě se dětem věnovali.
Konečně děti na stanoviště přestaly přicházet a místo se pomalu vylidňovalo. Na řadu se dostali poslední dva kluci, jak jsem pochopila, bráchové. První z nich úspěšně prošel hodnocením na stanovišti a měl pokračovat po vyznačené cestě k dalšímu stanovišti s úkoly. Druhý kluk šel odpovídat na otázky.
"Nevyběhne na mě po cestě bachna se selatama?" zeptal se mě ten první.
"Tady určitě ne. Nemáš se čeho bát," odpověděla jsem pobaveně.
"A nemůžu tady zabloudit?" vyzvídal kluk dál.
"Musíš se dívat po červených fáborkách, které značí cestu, a určitě nezabloudíš," vysvětlovala jsem mu.
Kluk odešel na značenou cestu, ale stále se držel na dohled. Vypadalo to, že čeká na bráchu.
Když i druhý kluk měl odcházet s hodnocením od myslivců, ten první kluk se vrátil a že dál nepůjde, protože se bojí. Mladší brácha se k němu po vzoru přidal.
S chlapama jsme se na sebe podívali. Na myslivcích bylo vidět, že umírají hlady a mají už všech dětí plné zuby.
"Já s klukama dojdu k dalšímu stanovišti," nabídla jsem se.
Takovou vděčnost jsem u svého zeleného muže dlouho neviděla. Pánové rychle sbalili stanoviště a vyrazili do myslivecké chaty na oběd.
Já s fenou a dvěma kluky šla dál o srnčí trofej, držela jsem se několik kroků za nimi.
Po pár metrech se na mě ten první kluk otočil: "Já mám ale problém jít s cizíma lidma."
Trochu jsem vyvalila oči nad jeho logikou: sám se jít bojí a se mnou má problém? "Však já nejdu s vámi. Jdu za vámi a jistím vás," odpověděla jsem mu a doufala, že se nevytasí s dalším problémem.
Během cesty se na mě kluci ještě několikrát otočili a ujišťovali se, že jdou správně. Popravdě skutečně se nedalo zabloudit. Na dalším stanovišti jsem je úspěšně předala myslivcům a mizela směr myslivecká chata.
Můj chlap právě dojídal oběd.
Jak ti dva "nebojsové" v soutěži došli do cíle, netuším, ale umírám smíchy při představě, že by si měli jít sednou na čekanou.

Netradiční hon

20. srpna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Rodiče mého muže měli u domu zahradu s altánem a v rohu té zahrady kurník a ohrádku pro slepice. Naše fena si už od malička zvykla na jejich zahradu i na slepice, které ji sice zajímaly, ale nikdy se na ně přes plot nedobývala. Vnímala jsem jako přirozenou věc, že se fena pohybuje po té zahradě bez našeho dohledu. Nevadilo to ani tchýni s tchánem.
Jednou jsem je navštívila s fenou (bez manžela). Pili jsme v klidu kávu uvnitř domu, zatímco fenu jsme vypustili na zahradu. Asi po půl hodině jsem vykoukla z okna, abych fenu zkontrolovala. Uviděla jsem ji u altánu, jak táhla něco tmavého. Kde vzala takovou hroudu hlíny, pomyslela jsem si a snažila se dál ostřit.
"Slepice!" vyjekla jsem a hnala se ven za fenou.
Venku jsem zblýskla tři bezvládné slepice vyrovnané u altánu. Fena nikde.
"Ke mně!" křičela jsem a hledala, odkud se fena vynoří.
Slepice - ty živé - se pohybovaly po celém obvodu zahrady a snažily se schovat do vzrostlých tůjí.
Fena ke mně vítězoslavně nesla další slepici.
"Aport!" křikla jsem spíš pro jistotu. "Pusť" řekla jsem, když přede mnou fena sedla. Čtvrtá slepice přežila. Na další aport jsem fenu už nepustila.
Tchán mezitím zavřel zbylé pobíhající slepice zpátky do ohrádky a sešli jsme se nad netradičním výřadem.
Netušila jsem, jestli mám fenu za její výkon pochválit, nebo jí vynadat. Pernatou má přece nosit živou. Na druhou stranu ty slepice neměla komu přinést, když na zahradě nikdo nebyl.
Tchýni nezbylo nic jiného než slepice ihned zpracovat. S tchánem jsme zatím zkoumali stav ohrady a jak se slípky dostaly ven. Možná ta ohrádka nebyla úplně dovřená, ale s jistotou to dodnes nevíme.
Fena si nakonec zasloužila pochvalu. Po "odborné pitvě" slepic jsme kromě pár zlomenin křídel našli pouze krvavé sraženiny u srdce. Fena tedy slepice nezardousila, ani je jinak nezamordovala. Chcíply z leknutí.

4 x 4

13. srpna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Terénní auta k dnešním myslivcům začínají neodmyslitelně patřit. Nejinak to vnímá i můj zelený chlap. Auto s náhonem na všechna čtyři kola bylo také prvním autem, které jsme si jako pár pořídili. Nejdřív jsem si naivně myslela, že manžel takové auto potřebuje pro výkon povolání. Aspoň mi to tak vysvětloval. Pravda se samozřejmě ukázala "u přátel zeleného údolí". Manžel se mohl bez problémů pohybovat autem po honitbě a cokoliv dovézt (krmivo) nebo odvézt (pašíka) z lesa.
Ani já jsem si na auto nemohla stěžovat. Při svém nízkém vzrůstu jsem konečně zažila, co to znamená mít v autě přehled.
Další "teréňáček", se kterým jsme měli co do činění, bylo vypůjčené terénní červené autíčko a pohon 4 x 4 se zapínal ručně. Jeli jsme s ním do Krkonoš na svatbu mé kamarádky a já řídila - krásné svezení! Jelikož jsme vůbec netušili, kam máme dojet, spolehli jsme se na navigaci. Jak jsme se přibližovali k horské chatě (našemu cíli cesty), připadala nám cesta zajímavější a nesjízdnější. Dle navigace jsme se správně přibližovali k cíli, ale čím blíž chatě jsme byli, tím víc nám terén hrozil, že do chaty nedorazíme.
"Jak tudy mohli projet ostatní svatebčani s normálními auty?" hromovala jsem v duchu a dávala pozor, abych někam nezapadla.
Najednou se můj chlap zhrozil. Před námi se rýsovala děsivá vyvýšenina. Zapnul mi 4 x 4 a potichu vyhrkl: "Myško, jestli ti to teď chcípne, už se odsud nedostaneme!"
Ani jsem nepípla a dbala jeho rady.
Do chaty jsme dorazili v pořádku. Jen se všichni divili, odkud jsme se to vynořili.
No...kochali jsme se přírodou a přehlédli značku, tak nás navigace vedla nejkratší cestou.
Ale zpátky už jsme jeli bezpečně po asfaltce.
Třetí autíčko s terénními vlastnostmi používá můj muž do lesa a do práce. Má také tématickou mysliveckou barvu, takže se ho můj zelený chlap nechce vzdát. Já mu přezdívám "traktor", protože se mi hrozně špatně řídí. Tak ho má můj chlap jen pro sebe.
Na tomto autíčku jsme se přesvědčili, že ani s teréňákem nevyjedete všechno. Jednou v zimě odjel můj myslivec zakrmit zvěř. Všude spousta sněhu a závěje. Ale nebála jsem se o něj, vždyť terén dobře znal a měl dobré auto. Jenže...
Utekla hodina, dvě, tři, pak se setmělo...
Přece mi neřekl, že by se ještě někde zdržel, rekapitulovala jsem si manželův odjezd.
Konečně se objevil doma promrzlý jak rampouch.
"Co se stalo?" ptala jsem se ho, když jsem se ho snažila rozmrazit alkoholem podávaným vnitřně.
Pomalu se začal rozmlouvat: "Normálně tím terénem do krmelce jezdím skoro popaměti. Dneska jsem viděl jen bílou tmu! Zapadl jsem do závěje."
"A dál?" povzbudila jsem ho.
"Co by. Zavolal jsem kamarádovi s traktorem, ať mě vytáhne. A než dorazil, lítal jsem kolem auta a snažil se trochu odházet sníh. Tak jsem promrz´."
Teréňáky jsou pro myslivce zkrátka dobrá auta, ale skutečný traktor je někdy lepší varianta! Smějící se

Kam dál