Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Moderní technika

Pondělí v 9:00 | Vaše zelená manželka
Už jste někdy přemýšleli, jak jsme žili před pár lety, když mobily, tablety a počítače nepropojovaly sociální sítě a svět se zdál ještě velký? Ani myslivci neměli tolik možností jako teď, kdy si kupují dalekohledy s nočním viděním a nahráváním. Tehdy si chlapi skutečně museli jít sednout na posed a čekat, i když se chtěli jen podívat, co jim chodí "na kupu".
To dnes se myslivost dá pohodlně provozovat i z domu. Stačí fotopast, která odesílá fotky na email!
Můj myslivec si také jednu pořídil. A od té doby drží každou chvíli v ruce tablet a zírá do emailu na fotky. Vše konzultuje s dalšími myslivci (telefonicky samozřejmě) a oni se zase s ním dělí o fotky z jejich fotopastí. A to klidně několikrát za večer, takže to u nás doma vypadá jako telefonická ústředna.
Když spolu domluví, říkám si, konečně došlo taky na mě a ten můj se mi trochu pověnuje a pokecá i se mnou. Vždycky doufám! A vždycky naletím!
Chvíli můj zelený muž skutečně projevuje zájem a mluví se mnou. Vzápětí se mu nenápadně objeví v ruce znovu tablet a jeho oči sjedou k obrazovce. Co kdyby se "na kupě" během deseti minut náhodou něco změnilo, že. A pokud změnilo, telefonická ústředna začíná nanovo.
Ano, nemůžu si stěžovat, že bych chlapa neměla v tu chvíli doma, ale bohužel je pro mě duchem nepřítomen. A jeho hlasité a nadšené řvaní do mobilu mě spíš přivádí k myšlence, že kdyby seděl na posedu u lesa, měla bych doma aspoň klid. Úžasný
 

Kuna č. 2

11. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Naši fenu začalo hledání kun neskutečně bavit. Takže když najednou poskakovala kolem jednoho vykotlaného stromu u cesty mezi poli, pokňukávala a snažila se dostat dovnitř, věděla jsem, že narazila na kunu. Ta se ale ne a ne objevit. K vyhnání kuny jsem také přiložila ruku a bouchala do stromu klacky a kameny. Beznadějně.
Nezbývalo než volat zeleného páníčka. Přijel celkem rychle, obhlédnul strom a vypálil do něj z flinty. Rána se rozlehla v dutinách stromu. Kuna nic. Pokus číslo dvě - další střela.
Museli jsme zklamaně konstatovat, že strom má zřejmě dutiny i pod zemí a kuna je tam před námi v bezpečí. Nejhůř to nesla fena, která s bojovnou nevraživostí prohledávala každý marast, ale na čerstvou kuní stopu už ten den nenarazila.
Následující den jsem s fenou opět vyrazila ven. Jakmile jsme měly dutý strom na dohled, fena k němu natěšeně vypálila. Očichávala ho, hledala kolem, ale bohužel. Kuna se evidentně odstěhovala. Šly jsme dál k potoku a podél něj se vracely zpět. Fena, sice zdeptaná, usilovně pracovala a hledala dál. A povedlo se!
Okolo hustého vysokého křoviska lítala jako vzteklá, kňučela a lámala v zubech klacky. Pozorovala jsem to křovisko a povzbuzovala fenu. Po chvilce se zprostřed křoviska a větviček sápal nahoru malý tmavý tvoreček. Únikem nahoru si zachránil život před psím predátorem. Ale z horních větví se už jinam nemohl dostat. A tak čekal jako živá socha a jeho černé oči nás pozorovaly.
"Přijeď," volala jsem svému myslivci do práce, "máme kunu. Musíš ji zastřelit. Všude kolem je to rozvodněné, autem se sem nedostaneš, jen po svých bahnem."
Snad po půlhodině čekání jsem konečně uviděla manžela. Moc se mi to nezdálo. Měl na sobě pracovní oblečení, flintu na rameni, podivně rozcáple chodil a divoce gestikuloval rukama. Když se přiblížil, uslyšela jsem i nadávky přiváté k nám větrem. Teprve nablízko jsem rozeznala totálně mokré gatě s příměsí bahna. Pochopila jsem.
"Ten potok se nedá přejít!" nadával můj muž. "Strhnul mě proud!"
Po obhlídce kuny na větvi se začal ošívat: "Co když spadne do toho rozvodněného potoka? Aby to fenu nestrhlo s sebou. To bych nerad."
"Fena není tak nešikovná jako ty," oponovala jsem mu. "Jen střílej, ona v tom potoce normálně běhá."
Následovala rychlá akce. Nabít. Zamířit. Pal. Pád. Aport přes potok.
Můj zelený muž nestačil zírat! Fena opět zabodovala na plné čáře!
Pak můj myslivec sbalil flintu a kunu a snažil se co nejlépe a nejrychleji dostat přes potok domů. Jelikož jsem nespěchala, s fenou jsme vyšly výš po poli, abychom se nebrodily rozbahněným terénem. Bavila jsem se pozorováním svého muže, který hledal nejbezpečnější cestu přes potok. V duchu jsem si říkala, ještě kousek běž a najdeš lávku. Tu ale přehlédnul a nakonec přeskakoval na druhý břeh v tom nejzrádnějším místě, kde rostla vysoká tráva. Samozřejmě skončil opět ve vodě.
Já s fenou jsme přeskočily potok ještě o několik metrů dál, kde bylo zúžené vysoké koryto. Domů jsme dorazily asi o pět minut později než můj manžel. Ten se zrovna vysvlékal v prádelně z mokrých věcí a zíral na mě jako puk, že jsem úplně suchá.
"Jo hochu," řekla jsem mu nadneseně, "my holky totiž umíme skákat."

Kuna

4. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Vyrazila jsem s naší fenou do polí. Procházka nám většinou trvá hodinu nebo dvě podle počasí a terénních podmínek. Vracely jsme se domů podél potoka. Fena tam vždy najde nějakou zábavu v podobě stop zvěře a prohledává křoví na břehu. V celkem pravidelných intervalech sama z křoví vybíhá a ujišťuje se, kde jsem.
Jak jsem tak šla, najednou jsem si uvědomila, že fena se dost dlouho neukázala. Pískla jsem. Koukala jsem, odkud se fena vynoří, a najednou se přiřítila zezadu. Bylo to divné, ale nijak mě to nerozhodilo. Pískla jsem, že jdeme dál. Fena se otočila a utíkala zpátky.
Aha, tak mi chce něco ukázat, došlo mi.
Dovedla mě ke křovisku. Drápala se do něj, pobíhala okolo, a dokonce začala trochu pokňukávat. Nakonec zlostí kousala klacky. Já pořád nic neviděla.
Zvedla jsem hlavu a... Z nejvyšších větví křoviska mě hypnotizovaly dva černé korálky.
"Tak fena právě našla kunu!" volala jsem hrdě svému myslivci.
"A zabila ji? Kde je? Co dělala? Jak se chovala?" můj zelený muž dostal evidentně hysterický záchvat.
"Kuna je na vysokém křovisku. Fena na ni nemůže. Tak já ji pochválím a půjdeme domů." Já naiva!
"Ty mi chceš snad zničit psa!" měnil mi plány můj muž. "Jste dost daleko od prvních baráků?"
"Jsme až za půlkou pole u potoka," stále jsem ještě nechápala.
"Já teď z práce nemůžu dorazit. Čekej tam, povzbuzuj fenu. Já ti zavolám zpátky."
Splnila jsem příkaz.
Ani ne za minutu mi zvonil mobil: "Jste pořád tam? Kuna taky?"
Odsouhlasila jsem.
"Za chvíli je u vás hospodář. Kunu zastřelí. Fena ať ti ji donese!"
Rozkaz!
Čekala jsem na hospodáře. Jelikož bylo po vydatných deštích, viděla jsem ho, jak se ke mě snaží přijet svým teréňákem, ale všude okolo hrozilo zapadnutí. Nakonec nechal auto na kraji pole a musel se doplahočit s flintou pěšky.
Pozorovala jsem kunu a ona pozorovala mě. Je to vlastně takové roztomilé stvoření. Přišlo mi jí líto. Neměla únikovou cestu a kvůli mě a feně ji někdo zastřelí. Ale škodná je škodná. Nedá se nic dělat. Koneckonců co by jí zabránilo přijít v noci do naší ulice a zmasakrovat sousedům vejce nebo překousat brzdové hadičky u auta - a to se mi jednou skutečně stalo!
Hospodář bahnem doklopýtal k nám. Zbystřil kunu a ládoval flintu. Podíval se na mě, a pak na fenu. "Přinese ji?" zeptal se mě.
Výmluvně jsem pokývala hlavou: "Snad."
Hospodář střelil. Fena vyběhla připravená k aportu. A nic!
Bezvládné tělíčko zůstalo zaklíněné ve větvích.
"Nepřinese," glosovala jsem.
Netrvalo dlouho a kuna podlehla zákonům gravitace.
"No není to krásný, když pes pracuje tak, jak má!" liboval si hospodář, když nám fena výstavně aportovala svou první kunu.
 


Poučení

28. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Měla jsem jet s manželem a naší fenou na hon. Ráno v den honu se mnou ten můj myslivec hodil vážnou řeč.
"Myško, jdeš jako psovod s honcema. Já mám místo u střelců. Můžete narazit na lišku. Fena ti ji bude aportovat, maximálně na ni trochu houkni, ale donese ji."
Kývala jsem hlavou, že rozumím, ale nevěděla jsem, k jakému jádru pudla se manžel prokopává.
"Taky ti tu lišku možná donese živou."
Už jsem tuhla. Co bych pro všechno na světě dělala s živou aportovanou liškou...?
"Jestli se to stane, drž lišku ve vzduchu za ocas!" varoval mě můj myslivec.
Živě jsem si představila živou lišku s ohonem v mých rukách, jak se snaží vyprostit z mých držav a pokouše mě...
"Neboj, drž ji za ocas a liška tě nepokouše," ujišťoval mě můj chlap. "Liška se prostě nepřetočí. Věř mi!"
Aha! To by mě nenapadlo! Jsem stále myslivecký laik.
"A tu lišku mrtvou, nebo živou můžu vrazit prvnímu chlapovi, co uvidím?" zeptala jsem se s obavou, jak bych se plahočila honitbou se smýkající se živou liškou.
"Jo," odpověděl mi můj myslivec, "chlapi si s ní poradí."
Liška se nám ten den naštěstí vyhnula obloukem. Ke konci honu jsem se bavila s ostatními honci a vyprávěla jsem jim poučení o držení lišky za ocas. Zjistila jsem, že zdaleka nejsem jediný myslivecký laik na honě. Pánové o liščině nemožnosti přetočit se také neměli ani zdání. Když jsem si je prohlédla blíž, došlo mi, že nikdo z nás není ozbrojený. Tak si myslím, že ta liška měla vlastně velkou kliku, že mi ji fena nepřinesla živou. Aspoň nemusím vzpomínat na její improvizovanou smrt.

Večeře

21. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
"Miláčku," řekl mi úlisně můj zelený muž, "máme s takovou malou partičkou myslivců posezení v hospodě. Všichni počítají, že přijdeš se mnou."
Povzdechla jsem si a začala se oblékat, abych zase jednou plnila úlohu zelené manželky. "Doufám, že se v té hospodě aspoň navečeříme!"
"To ti slíbit klidně můžu!"
Ve slibu svého muže jsem vytušila nějakou zradu. Ale neměla jsem nervy se dál ptát.
V hospodě sedělo skutečně jen pár myslivečků s partnerkami a většinu z nich jsem viděla úplně poprvé v životě. Zato všichni přítomní znali mého muže.
Po úvodních konverzacích a představení se mi dostalo ujištění, že maso už se peče v troubě. Moje naděje, že bych večeřela třeba kančí výpečky s červeným zelím a houskovým knedlíkem výrazně zesílila. Můj manžel mě po očku potutelně sledoval. Cítila jsem, že nějaká má představa se nezrealizuje, ale zatím jsem stále nevěděla, čeho se ta představa týká.
Konečně přinesli na stolní bufet dva obrovské kouřící pekáče s masem a kořenovou zeleninou.
"V pekáči nalevo," říkal hrdý kuchař - také myslivec, "je nutrie a vpravo jezevec."
Vytřeštila jsem na svého chlapa oči.
"Já vím, že bys nejela," chlácholil mě, "kdybych ti to řekl. Pojď, dáš si nutrii. Tu jsi přece už jedla..."
Nutrie pro mě představovala skutečně přijatelnější večeři než jezevec, jehož chuti jsem nedůvěřovala a dosud ji nikdy nezkusila.
Musím uznat, že nutrie chutnala skvěle. Ale když jsem viděla jak si můj muž pochutnává na jezevci, vyměnila jsem si s ním na zkoušku talíř. Něco tak dobrého jsem asi v životě nejedla! Maso bylo sice tučnější než třeba srnčí, ale mělo výraznou chuť podpořenou kořenovou zeleninou, se kterou se peklo.
Talíř jsem manželovi vrátila prázdný! Nevinný

Jsme pozvaní na hon

14. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
"Myško, máš něco v plánu?" zeptal se mě můj myslivec a sdělil mi přesné datum, o které se mu jednalo. Byl zrovna říjen a zajímalo ho datum listopadové.
Podívala jsem se do diáře. "Zatím tu nic nemám."
"Fajn, Jsme pozvaní na hon," ulevilo se mému muži. "Tak s tím počítej."
Zapsala jsem si datum do diáře.
Asi tři dny před oním honem jsem vyzvídala na svém zeleném muži: "Kam to vlastně jedeme?"
Zaraženě přemýšlel. Přemýšlel dost dlouho. "My někam jedeme?" Hlas mu zněl dost úzkostlivě, jako by na něco zapomněl a nemohl si vzpomenout na co.
"Jedeme přece na ten hon!" vysvětlovala jsem mu. "Sám jsi chtěl, abych si zapsala datum..."
Myslivci to konečně začalo myslet. "Jsme pozvaní jen já a fena. Ty s námi nejedeš."
Znělo to sice celkem omluvně, ale dalo by se to podat i jinak.
"Proč jsi chtěl, abych si to datum zapsala do diáře a počítala s tím?" snažila jsem se pochopit manželovo chování.
"Abys počítala s tím, že s fenou nebudeme doma!"
Opět jsem mohla jen nechápavě kroutit hlavou. Doufám, že příště bude můj zelený chlap při domlouvání trochu konkrétnější!

Cena útěchy - 2. část: Kde byla pravda

7. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Myslivecký hon předcházející inkrimované tombole mě poměrně dost vyčerpal, takže jsem se těšila na sprchu a postel. Ale připadalo mi neslušné odcházet z myslivecké chaty ještě před tombolou. Navíc se ve mě ozývaly hráčské vášně.
Když jsem pak v ceně útěchy rozpoznala zrzavého kocoura, glosovala jsem situaci pro svého muže: "Tys jim dal našeho kocoura?"
Spolusedící u stolu tu větu slyšeli a tázavě se na mě dívali. Vysvětlila jsem jim, že náš kocour vypadal stejně, zrzavý, velký, s obříma medovýma očima. Nedávno se k nám do ulice přimotal toulavý kocour a ohromně se tomu našemu podobal. Na první pohled se lišili pouze v tom, že ten náš nosil na krku černý obojek. A jako na potvoru se tihle dva kocouři skamarádili a vídali jsme je, jak se spolu kočkují a dovádějí. Hráli si dost nepředvídatelně a často blízko silnice. Našemu kocourovi se ty hry bohužel staly před časem osudným. Jako cenu útěchy tedy to ráno střelili myslivci toho druhého kocoura - tuláka.
Po skončení předávání cen tomboly jsem se rozloučila a odešla domů dát si zaslouženou a toužebně očekávanou sprchu. Voda mě nakonec tak osvěžila, že jsem se nacházela v ještě bdícím stavu, když se domotal z myslivecké chaty můj muž.
V přímo božské náladě mi ještě za tepla vyblekotal, jak všichni myslivci věří, že nám zastřelili kocoura.
"Doufám, že ´s jim to vysvětlil?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem, aby se chlapi ze sdružení cítili vůči mě provinile.
"No," kroutil se můj zelený muž, "nejdřív jsem je v tom nechal trochu podusit. Ale nakonec jsem jim to řekl."
Jestli ale "nakonec" vypadali všichni v myslivecké chatě jako můj manžel, nikdo z nich si pravdu o kocourovi nepamatuje! :-D

Cena útěchy - 1. část: Jak to vypadalo

30. dubna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Na většině mysliveckých akcí bývají tomboly. Můžete vyhrát kalendáře, sladkosti, uzeniny, alkohol, obilí, zvěřinu, prostě co kdo dá a co si myslivecké sdružení může dovolit obětovat.
Jedna taková tombola se pořádala i po honě sdružení mého manžela. Moc jsme toho tehdy nevyhráli. Každopádně jsme se bavili. To považuji za hlavní věc. Samozřejmě jsme si brousili zuby na hlavní ceny, ale i s nimi jsme měli smůlu.
Moment překvapení vyhlásil předseda sdružení po poslední odevzdané tombolové ceně - pěkném divočáku. Losovala se totiž cena útěchy. Nikdo z nás nevěděl, co se za takovou cenou útěchy skrývá, a tak jsme s úsměvy na tvářích seděli a čekali.
Dokonce i ta cena útěchy úplně minula náš stůl a my zvědavě sledovali, co předseda nese k vedlejšímu stolu výherci.
"Cenou útěchy," povídal předseda na celou mysliveckou chatu, na tváři poťouchlý úsměv a v rukou něco nesl, "je první slovené zvíře z dnešního honu. Střelili jsme ho hned tady u chaty a je to škodná!"
Snažila jsem se rozpoznat tu zrzavou cenu útěchy. Vypadala jako nějaká divná světlá liška s úzkým ocasem. Pak mi to v hlavě blesklo. Otočila jsem se na manžela: "Tys jim dal našeho kocoura?"
Z myslivecké chaty jsem brzy odešla a nechala manžela "napospas" jeho zeleným bratrům. Takže dál ten příběh znám jen z vyprávění mého myslivce.
"Proč tě tu žena nechala?" ptal se předseda mého muže. "Počkej, že odešla kvůli tomu kocourovi! To byl ten váš?"
Můj muž neurčitě pokýval hlavou. Předseda si okamžitě zavolal hospodáře a připojilo se k němu i pár dalších myslivců.
"Chlapi," naléhal na ně, "já vám říkal, že toho zrzavýho kocoura nemáte střílet!"
Následovala smršť omluv a panáků v takové míře, že si druhý den ráno musel dát ten můj zelený chlap k snídani vyprošťováka.

Pozvání

23. dubna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Seděla jsem zrovna u svého myslivce v práci a trošku se mu hrabala v počítači. Náhodou se tu objevil i hospodář jednoho mysliveckého sdružení.
"Přijď na štěpánský hon," povídal ten hospodář mému muži. "Mělo by být dost prasat a pěkná tombola."
"Hmm," můj muž se zamyslel a významně se podíval na mě, "a můžu vzít i psa a jednu šťabajznu?"
Jestli ten hospodář pochopil, že ta šťabajzna mám být já, netuším. V tu chvíli jsem to oslovení radši nekomentovala a na honě se situace případně vyjasnila.
Ráno v den honu jsme se všichni sešli v myslivecké chatě, kde se rozdělili skupiny střelců, honců a podali se instrukce k honu. Můj muž mě celkem horlivě přihlásil i s fenou do skupiny honců vedené jeho kamarádem. Bylo mi vlastně jedno s kým projdu honitbu, hlavně aby mě někdo vedl správným směrem. To jsem ale nevěděla, co mě čeká!
Zatímco si můj zelený manžel hověl jako střelec na trojnožce u lesa, já se plahočila terénem připomínajícím hornaté písečné duny na poušti porostlé hustými křovisky a stromy. Ke konci honu se únava podepsala i na naší feně, která sice usilovně prohledávala honitbu, ale jakmile se naše skupina honců zastavila, přišla si sama ochotně lehnout k mým nohám.
Po odpískání honu jsme se s mužem sešli na konci honitby. Já úplně propocená a unavená, on celý vysmátý, fena polomrtvá.
"Jak sis to užila? Hezká procházka, ne?" vítal mě můj myslivec bezelstně.
"To tys mi vybral tuhle skupinu honců!" spustila jsem na něj jedovatě. "Za co ses mi chtěl tím terénem pomstít?"
"Tys tuhle honitbu ještě neznala? To promiň," odvětil mi nevinně můj myslivec.
No co. Příště už si dám pozor. Koneckonců procházka to byla výživná.
Můj myslivec mě tedy celou mokrou naložil do auta a fena nám v autě okamžitě usnula. :-)

Vánoční dárek

16. dubna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec si hrozně moc přál dalekohled s nočním viděním. Nakonec jsem souhlasila, že mu ho koupím jako vánoční dárek. Jelikož dalekohledům nerozumím, domluvili jsme se, že si dárek objedná sám a nechá ho poslat do našeho mysliveckého obchůdku, kde si ho pak vyzvednu.
"Můžu si ho vzít do lesa ještě před Vánocemi?" zeptal se mě s nadšením malého dítěte, když už byl dárek na cestě.
"Ani náhodou," odbyla jsem ho: "je to dárek! Dostaneš ho až na Vánoce!" Evidentně jsem ho zklamala.
Zanedlouho jsem pro dalokohled jela do obchůdku. Prodavač mi ukázal, co v krabici je, a podepsal mi záruční list. To mi stačilo.
"Zkoušela´s ho?" vybafnul na mě můj zelený muž s dětským očekáváním. "Co to všechno má za funkce?"
"Nevím!" odsekla jsem znuděně. "Po Vánocích si ten dalekohled vyzkoušíš sám!"
"Ale to je za hrozně dlouho!" Byl 15. prosinec.
O Vánocích si můj drahý zelený manžel rozbalil svůj dalekohled s nočním viděním a nahráváním videa. Jiné dárky ho moc nezajímaly. Dvě hodiny si hrál s dalekohledem a já o něm ani nevěděla. :-)

Kam dál