Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Vánoční dárek

Pondělí v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec si hrozně moc přál dalekohled s nočním viděním. Nakonec jsem souhlasila, že mu ho koupím jako vánoční dárek. Jelikož dalekohledům nerozumím, domluvili jsme se, že si dárek objedná sám a nechá ho poslat do našeho mysliveckého obchůdku, kde si ho pak vyzvednu.
"Můžu si ho vzít do lesa ještě před Vánocemi?" zeptal se mě s nadšením malého dítěte, když už byl dárek na cestě.
"Ani náhodou," odbyla jsem ho: "je to dárek! Dostaneš ho až na Vánoce!" Evidentně jsem ho zklamala.
Zanedlouho jsem pro dalokohled jela do obchůdku. Prodavač mi ukázal, co v krabici je, a podepsal mi záruční list. To mi stačilo.
"Zkoušela´s ho?" vybafnul na mě můj zelený muž s dětským očekáváním. "Co to všechno má za funkce?"
"Nevím!" odsekla jsem znuděně. "Po Vánocích si ten dalekohled vyzkoušíš sám!"
"Ale to je za hrozně dlouho!" Byl 15. prosinec.
O Vánocích si můj drahý zelený manžel rozbalil svůj dalekohled s nočním viděním a nahráváním videa. Jiné dárky ho moc nezajímaly. Dvě hodiny si hrál s dalekohledem a já o něm ani nevěděla. :-)
 

Jakože cože...?!?

9. dubna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Opět jsem jednou souhlasila, že se zúčastním honu jako psovod. Mému myslivci to tak celkem vyhovovalo. Posadili ho na kraj lesa jako střelce a já se s fenou vydala prohledávat honitbu společně s dalšími honci.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Každá vyháněla zvěř v jiném terénu. Skupina, se kterou jsem šla já, si povahově celkem sedla. Bavili jsme se společně o psech a myslivosti. Občas jsme narazili na nějaké srnčí a podařilo se nám vyhnat lišku ke střelcům (už to má kmotra za sebou). Také jsem se dozvěděla, že podle hospodáře bychom mohli narazit na skupinu zhruba dvaceti divočáků. Při té představě jsem se zděsila, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo stát.
Najednou slyšíme ránu za ranou. Palba jako z kulometu. Zastavili jsme se a chvíli poslouchali. Snažili jsme se odhadnout směr, odkud střely vycházely. Pak jsme s určitou úlevou konstatovali, že druhá skupina honců zřejmě našla to stádečko divokých prasat.
U výřadu nastalo překvapení. Místo očekávaných divočáků v několika řadách tam na čestném místě ležela liška a dva kňourci.
"Na co jste pustili tu kanonádu?" zeptala jsem se svého manžela.
"Jakou kanonádu?" To jsme nestříleli my," odpověděl mi rozmrzele můj myslivec. "Ta druhá skupina honců s sebou měla petardy!"
? ! ? ! ?
Nevím, jaký názor máte vy. Podle mě petardy do lesa nepatří. A k myslivosti už vůbec ne!Nerozhodný

Zapeření

2. dubna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Než jsem se vdala za myslivce, na mrtvé zvíře jsem ani nesáhla. Ne proto, že bych se s takovým nesetkala, měla jsem k tomu svým způsobem odpor. A střílet přede mnou nikdo nesměl. Střelené zvíře jsem vždy litovala, i když jsem věděla, že je to tak správné a že příroda sama o sobě umí být někdy krutější než člověk.
Zvrat nastal po složených vodních zkouškách naší feny. Měla jsem jet s manželem na hon na kachny. Jako psovod. Nejen že tam měli střílet, ale já měla brát ty aportované kachny do ruky. Já!
Nicméně spásný nápad jak si to aspoň trochu usnadnit se prodral na denní světlo. Pořídila jsem si kožené rukavice.
Před honem se mi dostalo poučení od manžela, jak mám fenu vést, jak jí vzít aport z mordy a tak dále.
"Bacha na to! Aportovaná kachna ti bude připadat taková blátivá, ať ti nevyklouzne z ruky," radil mi můj myslivec. "Ber ji za krk!"
"A co s tou kachnou mám udělat pak? To ji mám celou dobu nést?"
"Dej ji střelci, když budeš vědět, kdo to je. Nebo nejbližšímu chlapovi."
"A co když ta kachna bude ještě živá?" zeptala jsem se zděšeně.
"Tak se musí zapeřit," uvažoval můj myslivec a s obavou se díval na mě. "Ale to už po tobě asi nemůžu chtít, viď..."
Čekala jsem, jakou pro mě přijatelnou variantu mi sdělí.
"Tak ji dej prvnímu chlapovi, co půjde okolo, ať ji zapeří."
To by šlo. Tímto způsobem jsem ochotná fungovat jako psovod.
Po roce honů s fenou to na mě můj zelený muž zkusil. Fena mi donesla kachnu, která s sebou ještě škubala. Podala jsem ji manželovi, stál nejblíž.
"Tak ji zapeř," řekl mi nenuceně. "Ukážu ti jak," a vytrhnul kachně brk. "Jako psovod tohle musíš umět."
Vytřeštila jsem oči: "Loni jsi mi říkal, že to dělat nemusím!"
Hned věděl, že přestřelil. Od té doby to na mě nezkusil.
S odporem vzít do ruky mrtvé zvíře zápasím pořád, a proto nosím kožené rukavice vždy v myslivecké brašně. Na střílení kachen jsem si už celkem zvykla. Jsem zvědavá, jaký myslivecký level mě čeká dál. :-)
 


Učím se

26. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj zelený muž si dost často (v podstatě každý den) telefonoval se svými kamarády, také zapálenými myslivci. V praxi to vypadalo tak, že večer po šesté hodině odešel s mobilem do ložnice, hodinu jsem sporadicky slyšela slova výlevy typu "Ty kráso!", a pak se můj muž vrátil do obýváku. Jeho nálada samozřejmě odrážela téma telefonického hovoru. Nadšení znamenalo dobrou práci psů nebo úlovky, naštvání, co se kde v honitbě zase udělalo špatně. Pochopitelně mě těmito telefonáty neskutečně štval. Zvlášť pokud stále dokola řešili to samé!
Po jednom takovém hovoru se můj myslivec objevil rozzářený v obýváku. "Kamarád slovil dvě prasata jednou ranou!" oznámil mi vítězoslavně.
Co je to za chyták, pomyslela jsem si. Jak zareagovat, abych nevypadala jako blbec?
Rozhodla jsem se pro ironickou verzi odpovědi: "A za těma prasatama stál ještě jelen a za ním letěla kachna, ne?" Inspirovala jsem se ověřeným českým skečem.
Můj myslivec se rozřehtal na celý dům: "Učíš se dobře! Ale tentokrát je to mimořádně pravda. Fakt stáli dva divočáci za sebou a střela prošla."
Fajn. Za blbce jsem nebyla, jen za skeptika. :-)

V kukuřici

19. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Na podzim jezdil můj myslivec s fenou rád na hony na kačeny. Pokud jsem mohla, přidávala jsem se jako psovod. Fena naštěstí dobře zvládala naše střídání v roli vůdce psa.
Často se těchto honů zúčastnil i manželův známý, myslivec se dvěma skvělými fousky. Nadchla jsem se, když se k nim naše fena začala přidávat a odkoukávala tak jejich práci.
Jednou u řeky ti naši psi vyplašili srnčí. Fousci se za ním chuťově rozběhli a na vůdcovu píšťalku nereagovali. Naše fena se nejdřív přidala ke psům, ale jakmile jsem zapískala, zůstala stát. Všichni myslivci nám chválili výcvik, tak se mi trochu zvedlo ego, jelikož klid před zvěří jsem s fenou cvičila hlavně já.
Nedlouho poté se můj manžel vrátil z podobného honu, na který jsem zrovna nemohla jet. Netvářil se moc šťastně: "Naše fena se zas chytla těch fousků."
"Však to je dobře, ne?" nechápala jsem. "Aspoň se od nich něco naučí..."
"Zdrhat se naučí! Zase prohnali srnčí a ta naše se k nim přidala. Já pískám a pískám a ona nic! Úplně mě zazdila! Dej ji zase do kupy!"
A mám to.
Následující den jsem vzala fenu do honitby a připravila se na nejhorší. Snažila jsem se procházet místa, kde bychom narazily na zvěř. Když jsme po hodině hledání nenašly ani čerstvou stopu, vzdala jsem další snahu o výcvik a nabrala směr domů. Šly jsme zkratkou - vzrostlým kukuřičným polem. Fena sice kukuřici prohledávala, ale z jejího držení těla bylo jasné, že tam žádná zvěř není.
Ke konci kukuřičného pole se najednou něco změnilo. Fena evidentně narazila na čerstvou stopu. Připravila jsem se k zahájení výcviku klidu před zvěří a jen jsem doufala, aby na mě z kukuřice nevyběhl divočák. Fena naštěstí nenaježila kapří hřbet, což by v případě divokého prasete udělala. A tak jsem očekávala srnčí.
Najednou se z kukuřice asi dva metry ode mě vynořil divný připosražený jelen s vlajícím parožím. Pískám. Fena stojí. Zkoumám, co to přede mnou utíká za zvíře.
Asi po minutě mi to konečně došlo! Srnec! A jak se prodíral kukuřicí před naší fenou, nabral do paroží několik kukuřičných klasů, které za ním při útěku vlály.
Fenku jsem za dobrou práci pořádně pochválila a svému zelenému muži trochu vyčinila: "Fena ti funguje normálně. Kdoví cos na tom honě dělal. Určitě jsi s někým kecal a pískat jsi začal, až když fena uběhla půl kilometru. To se nediv, že už neposlechla. Prostě adrenalin..."
Od té doby se mi nestalo, že bych zase fenu "dávala do kupy". Ale pro jistotu si na její práci dávám pozor. Jediné, co jsem zjistila, je fakt, že za každým jejím pochybením stojí chyba vůdce.

Barvářské vybavení

12. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Pár dní před lesními zkouškami si můj myslivec vzpomněl, že potřebuje vlastní barvářské vybavení pro fenu - vodítko a obojek, které jsme si doteď půjčovali od našeho cvičitele. Čas zajet si do našeho mysliveckého obchůdku samozřejmě neměl. Musela jsem se na nákup vypravit sama. Naložila jsem fenu do auta pro případ, že bych si potřebovala okamžitě ověřit velikost obojku. Manžel mě náležitě poučil, jak takové barvářské vybavení vypadá a že vodítko potřebuje mít asi deset metrů dlouhé. Tak dlouhé vodítko jsem sice nikdy neviděla, ale doufala jsem, že pánové v obchodě budou mít s lesními zkouškami a barvou své zkušenosti.
Obojek pro ohaře jsem vybrala hned. Vodítka mi ukázali dvě, ze světlejší kůže a z tmavší kůže. Líbilo se mi víc to tmavší. Ladilo k barvě obojku.
"A je to vodítko dlouhé deset metrů?" zeptala jsem se spíš pro jistotu a naivně si myslela, že barvářská vodítka pro ohaře měří úplně normálně deset metrů.
Prodavač se na mě koukal jako z jara: "Deset? Tak dlouhé vodítko tu nemáme. Standardně mívají barvářská vodítka kolem šesti metrů..." A hned se podíval do počítače na desetimetrová vodítka. Úspěšný nebyl. Zavolal na radu svého syna, také myslivce a psovoda.
"Deset metrů je zbytečně dlouhých. Těch pět - šest bývá tak akorát," přesvědčoval mě syn.
Věřila jsem jim, deset metrů se mi také zdálo moc. Ale instrukce od manžela jsou instrukce od manžela. Pro jistotu jsem mu zavolala, jenže jako na potvoru nezvedal telefon. Co teď?
Řešili jsme s prodavači přání mého zeleného muže. Kde vzal tu desetimetrovou informaci, proč apod. A pak nás napadla spásná myšlenka - domluvit se s naším kynologem. Kdo jiný ví lépe než náš cvičitel, na co si naše fena navykla při práci. Prodavači se s cvičitelem už dávno znali. Zavolali mu, vše si vysvětlili a cvičitel bez problému odsouhlasil šestimetrové vodítko.
Doma jsem před manžela položila obojek a vodítko: "Deset metrů neměli, tak jsem vzala šest. Prý to stačí."
"Hmm...," tvářil se pochybovačně, "to ti řekli prodavači?"
"To mi řekli všichni! I náš cvičitel!"
"Vy jste mu volali?" a nejistě těkal očima.
"Když jsi nebral telefon ty, zeptali jsme se jeho..."
Šestimetrové vodítko nakonec pochopitelně stačilo. Na lesních zkouškách fena při barvě excelovala a můj myslivec ani nestačil zvedat nohy, jak ho fena táhla. Co by tam dělal s desetimetrovým odstupem od feny opravdu netuším. Vyšlo také najevo, že o tom desetimetrovém vodítku mu neříkal ani náš cvičitel. Kde manžel sebral tuto informaci, se mi dodnes nepřiznal. Možná má jen tak špatný odhad... :-)

Zajíc

5. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec, já a naše fena jsme vyrazili jako hosté na hon na kachny a na drobnou zvěř. Jeden z mých prvních, kam jsem jela jako psovod. Naše fena byla ještě mladá a temperamentní a potřebovala nasbírat zkušenosti, aby se z ní postupně mohla stát dobrá pracovní fena. Divoké kachny a srnčí jsme už zvládaly celkem disciplinovaně, ale bála jsem se, jak fena zareaguje na zajíce. Aport už sice uměla, ale moc živých zajíců v naší honitbě nepotkala.
Procházely jsme honitbou a na kraji lesa - zajíc. Pískla jsem. Fena ho ustála - UF!
Rána!
S fenou jsme došly ke střelci jako první.
"Pošlete tam psa! Ten zajíc to určitě schytal!" povídal mi natěšeně starší pán, který střílel, a ukazoval do polí.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím kamaráda s jeho psy. Přece jen byli daleko zkušenější a lepší než naše fena. U ní jsem si s aportem zajíce zatím nefandila a nechtěla jsem si vystřihnout ostudu. Ale nikdo nikde. Tak jsem fenu poslala do pole: "Hledej! Stratil!"
Šla pěkně po stopě. Střelec si ji chválil, že tam někde musí zajíc ležet. Ale nic tomu nenasvědčovalo a fena se mi za chvíli vrátila bez zajíce.
Konečně dorazil kamarád se svými psy.
"Zkus tam poslat svoje psy," řekla jsem mu a ukázala na inkriminované místo v poli. "Prý tam někde leží zajíc a moje fena ho možná zazdila."
Kamarádovi psi zopakovali práci mojí feny a vrátili se bez zajíce. Střelec ale mluvil svou, že zajíce trefil a musí tam někde ležet. Hospodář tedy rozhodl, že vytvoříme rojnici a vypustíme všechny psy. Hledali jsme zajíce.
Už si ani nikdo nemyslel, že zajíc leží, když se najednou zvedl z trávy a vypálil od nás pryč. Celá smečka psů samozřejmě za ním. Pískala jsem a pískala, ale adrenalin podpořený celou psí smečkou v naší feně vyhrál a všichni psi nám zmizeli z dohledu. Čekali jsme. Psi rychle zjistili, že zajíc není zraněný a nemá tedy smysl se za ním hnát. Postupně se vraceli ke svým pánům. Zbývala ještě moje fena a kamarádův zkušený pes. Jelikož se ti dva znali, doufala jsem, že se vrátí spolu.
Za chvíli přiběhl pes. Sám. Můj muž dostal jeden ze svých cholerických záchvatů: "No! Co teď! Fenu máme v háji! Výcvik je v háji! Proč jsi ji pouštěla? To ji mám jít hledat, nebo co? Se taky může vrátit až za dvě hodiny!"
"Podívej, běž za ostatníma a pokračuj v honu! Nejsem zvědavá na tvoje rozčilování. Běž! Já na fenu počkám tady. Pak se ti ozvu."
Netrvalo to ani deset minut a fena se vrátila - šťastná, že konečně prohnala zajíce. Vynadat jsem ji nemohla, ale věděla jsem, že na zajících musíme ještě hodně zapracovat!

Fena vs. liška

26. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Naše fenka zvládla po vodních zkouškách i podzimní zkoušky. To znamenalo, že měla upotřebení jak na kachny a bažanty, tak na drobnou zvěř a mohla se zúčastnit většiny honů jako pracovní pes. Popravdě se mi dost ulevilo, že perný výcvik skončil, a těšila jsem se, že si trochu užiju manžela.
"Zkusíme ještě lesní zkoušky," oznámil mi jednoho dne můj zelený muž.
Trochu jsem se naštvala: "Vždyť jsi říkal, že ti podzimky stačí! A jsem zvědavá, jak chceš donutit naši fenu nosit lišku! Má k ní takový odpor, že ji tím spíš pracovně zkazíš!"
"Náš cvičitel tvdí, že to dokážeme!"
Bylo rozhodnuto! Jak jinak!
Našemu kynologickému cvičiteli jsem už nějakou dobu přezdívala ´milenec mého manžela´, protože s ním můj muž trávil víc času než se mnou. Se psy zacházet opravdu uměl a musím uznat, že bez něj bychom dnes neměli pracovně tak dobrou fenu.
Výcvik na lesní zkoušky se tímto zahájil. Každý den se můj muž vracel zničenější a fena melancholičtější.
"Nechcete ten výcvik s liškou vzdát? Třeba na to ta fena nemá...?" zeptala jsem se opatrně.
"Se zajícem blbla podobně a taky ho nakonec nosí s chutí!" odsekl mi můj myslivec.
Se zajícem byl podle mě jiný problém než s liškou, ale nemělo smysl se hádat. Myslet jsem si mohla cokoliv.
Následující den opět probíhal vývik na aport lišky. Když mi manžel sdělil, že jdou do honitby jen kousek od našeho domu, dost jsem se divila, ale radši jsem mlčela. Nicméně na má umlčená slova došlo. Fena se za pár minut objevila u nás před domem bez pána. Evidentně se rozhodla utéct za paničkou než řešit nějakou smradlavou lišku. Pán si pro ni musel dojít a odvést ji zpátky na výcvikové místo.
Asi nejhorší situace nastala o pár dní později. Zůstávala jsem několik dní pracovně v Praze, dost daleko od domova. Manžel, poučen z předchozího neúspěchu ve výcviku, odjel cvičit do feně neznámého prostředí v naději, že se ten aport konečně zlomí. Naše fena ale měla tvrdou palici. Utekla od lišky a k pánovi se odmítla vrátit, přitom se držela na dohled. Bála se, že se pán zlobí. A trvalo to dost dlouho. Kdybych se nezdržovala v Praze, rozjela bych se za nimi. Ke mě by totiž fena přišla. Ale nemohla jsem. Zbývala dvě řešení. Nechat fenu na místě a doufat, že přes noc přijde k rozumu a přitom se jí nic nestane (to se mi nelíbilo), nebo zavolat manželovi rodiče, ke kterým by fena mohla přijít také.
Druhé řešení se povedlo. Manželovi jsem pak na pár dní výslovně zakázala pokračovat ve výcviku. Fena musela nejdřív vše vstřebat a začít se na práci zase těšit. A výsledek? Lesní zkoušky jsou doma! :-)

Klobouk

19. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec měl narozeniny. Přemýšlela jsem, co mu dát za dárek. Přímo existenciálně potřeboval nový myslivecký klobouk. Ten jeho už byl starý, ošoupaný a hlavně rozbitý. Jenže copak můžu bez manžela nějaký koupit, aby mu seděl dobře na hlavě a zárověň se mu líbil?
Vypravila jsem se ke známému, který provozuje myslivecký obchůdek. Jen jsem vešla do dveří obchodu, známý se zarazil a zbledl.
"Vy si jdete pro ten klobouk?" zeptal se mě opatrně a já chvíli přemýšlela, jestli známý oplývá nějakými jasnovideckými schopnostmi.
"Manžel skutečně potřebuje nový klobouk," odpověděla jsem nejistě, "ale já ho přece vybrat nemůžu. Myslela jsem, jestli byste mi nedal poukázku na nákup..."
Prodavači se viditelně ulevilo: "Samozřejmě," a už hledal poukázku. "Já se bál, že si jdete pro ten klobouk. Váš manžel se tu totiž minulý týden v kloboucích přehraboval a jeden si vybral. Říkal, že se pro něj určitě stavíte. Ale někam ho tu tak důkladně schoval, že jsem ho doteď nenašel."
Konečně jsem celou situaci pochopila. "Jen mi dejte tu poukázku," smála jsem se. "A až přijde můj manžel, ať si ten klobouk u vás najde! A ne že ho necháte odejít bez klobouku! Potřebuje ho jako sůl!"
A tak získal můj muž nový krásný klobouk.

Kocour je škodná

12. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Měli jsme doma kocoura a fenu. Kocour - nalezenec se u nás usídlil o rok dříve, než jsme si domů přinesli štěně ohaře. A tak naší fence dlouho nepřišlo soužití psa a kočky divné. Jenže...
Kočka je škodná. Tedy pro myslivce. Nerada bych urazila doma chované britské modré kočky a jim podobné. Škodnou se nazývají kočky - tuláci bez domova, které se volně pohybují v honitbě a loví drobné ptactvo a zvířectvo a nemají v přírodě přirozeného nepřítele. Tyto kočky se bohužel musí v přírodě uměle regulovat, jinak by naše fauna dopadla stejně jako např. na Novém Zélandu.
Otázkou u nás zůstávalo, kdy si naše fena uvědomí, že kočka se loví, a jak pak zareaguje na našeho kocoura.
"Uvědom si, že naše fena kocoura možná jednou zakousne!" varoval mě můj manžel.
Uvědomovala jsem si to. I to, že za to fenu budu muset pochválit, ačkoliv ji spíš budu chtít něčím seřezat. Doufala jsem, že se to nestane u nás doma a v mé přítomnosti. Pokud se to někdy stane...
Jak naše fena rostla, začala po polích prohánět kočky a štěkala na ně přes plot. Náš kocour se stále nestresoval. Na naší zahradě ho fena nechávala bez povšimnutí. Pouze když páníček kocoura pohladil, nebo se mu kocour stulil na klín, fena žárlila.
Ve výcviku přišel na řadu kozlík (na aporty) a spousta myslivců ho obaluje zvířecí kůží (pes se tak naučí nenačínat aportovanou zvěř). Náš kozlík měl potah z kůže kočičí. Hned první den po výcviku zažil náš kocour šok. Jakmile ho naše fena uviděla, rozběhla se k němu, srovnala si ho mezi přední tlapy a jeho krk se pokoušela nacpat si do mordy. Kocour ztuhnul jako socha a třeštil na mě své obří medové oči. A já ho nesměla zachránit!
Fena naštěstí nebyla ani dost vyzrálá, ani dost velká, aby si z kocoura udělala aport, a tak ji brzy přestal bavit. Pustila ho nepoškozeného.
Kocour dostal do života cennou lekci. Už si na fenu dával pozor a tulit se chodil hlavně ke mě a nejvíc, když pán s fenou odešli do lesa.
Každý den jsem trnula, jestli se kocour dožije dalšího rána. Musím říct, že přežil i poslední výcvik na lesní zkoušky!

Kam dál