Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

30 minut

Včera v 9:00 | Vaše zelená manželka
Myslivecké sdružení mého manžela pořádalo jednu ze svých akcí pro veřejnost. Můj muž samozřejmě nesměl chybět. Celý den stál u pípy a točil pivo. Pro mě se nějaká práce našla také. Večer nás oba dva vystřídali jiní a my se mohli věnovat zábavě a klábosení o mysliveckých záležitostech - jak jinak.
Čas pokročil a já se unavená se všemi rozloučila a odešla domů.
Sotva jsem si stihla dát sprchu a uklidit doma, co jsem přes den nestihla, můj manžel se vpotácel do domu. Zírala jsem na něj dost nevěřícně a zkoumala, jestli si ze mě nedělá srandu. Pak jsem v duchu počítala, jak dlouho po mě vlastně dorazil domů. Ale bylo to skutečně tak! Z akce jsem opouštěla svého manžela v relativně střízlivém stavu a on se během půl hodiny střískal tak, že jsem se divila, jak došel a ještě k tomu TREFIL k nám domů!
Ráno se dalo na první pohled poznat, že ještě vstřebává včerejší večer.
"S kým ses tak ožral?" zeptala jsem se.
Můj muž se dlouze zamyslel: "Já vůbec nevím."
"Počkej, snad si pamatuješ, s kým jsi šel na panáka, když jsem odešla...?"
"Pamatuju se, žes´odešla. Ale pak už nevím nic."
Na vysvětlení, s kým se ožral, jsem musela počkat až do výročky, kdy se k tomu dotyčný přiznal. Po mém tehdejším odchodu se totiž manžel přidal ke kamarádovi ze sdružení, který se zrovna vrátil z Chorvatska o dovezl dvě láhve chorvatské pálenky.
Aspoň že z té pálenky manžel nezvracel! :-)
 

Žleby a Hobit

15. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
To mě ten můj myslivec konečně zas jednou vyvez´. Na zámek. Na Žleby. Mají tam krásnou oboru se zvířaty a prohlídka zámku stojí taky za to. Zámek se pyšní sbírkou zajímavých trofejí. Můžete tu vidět třeba "roh jednorožce" (samozřejmě, že je to kel narvala, ale ve své době to musela být trofej přímo magická).
"Podívej na ty lopaty!" nadchl se můj zelený muž v jedné chodbě. "To musí být pravěký los!"
Dle průvodkyně se můj manžel skutečně nemýlil. Jenže ty lopaty jsou vlastně obě stejné (zřejmě je jedna odlitkem té druhé), a proto na nich prostě něco nesedí.
Můj muž se pokusil nadchnout i mě: "Na takovém losovi jezdil elfí král v Hobitovi!"
"Ten ale jezdil na obřím jelenovi..." zamyslela jsem se já.
Následovalo někalikadenní dohadování na téma Hobit a jelen, nebo los. Nezbývalo mi nic jiného než koupit DVD a ...
...sklopila jsem uši. Elfský král jezdil doopravdy na pravěkém losovi.
Doteď slýchám manželovo vítězné: "Ha! V trofejích mě nedostaneš!"

Ostrým nožem se nepořežeš

8. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Znáte to přísloví? Prostě práce s tupým nožem se nevyplácí! Proto se můj myslivec jednoho dne rozhodl nabrousit všechny naše nože - vyjma těch keramických pochopitelně. Chvíli na to jsem zjistila, že jsou ty nože ještě tupější než před zmíněným odborných chirurgickým zákrokem. Tak jsem radši používala ty ostré keramické nože.
Za pár dní manžel vykosťoval nějakého srnce, co slovil. Jelikož si byl jistý svou domácí prací, použil jeden z těch "nabroušených" nožů. Netrvalo dlouho a přišel za mnou - bílý jako stěna, z ruky tekla proudem krev. O další práci jsem tedy měla postaráno. Postavila jsem ho k umývadlu s tekoucí studenou vodou, abych trochu zastavila krvácení a zjistila škody. Zranění se netvářilo zas tak hrozně. Manžel měl řeznou ránu na palci, asi dva centimetry dlouhou.
"Broučku, ta rána je celkem hluboká. Odvezu tě na šití," navrhla jsem.
"Ne!" zamítl můj hrdina a tvářil se jako bych ho posílala do kobky plné hadů. "Ošetři mi to doma!"
"No jak myslíš. Tak ti to pořádně vydezinfikuju, dám ti tak dvě - tři mašličky a betadinku."
"To bude štípat," zamyslel se můj myslivec. "Já si to ošetřím sám!"
Rezignovala jsem a odešla z koupelny.
"Tak co jsi s tím prstem provedl?" zeptala jsem se, když můj zelený chlap vylezl z koupelny s obrovskou bílou koulí místo palce.
"Ošetřil jsem si to," odpověděl s vítězným úsměvem a mě bylo jasné, že nepoužil ani dezinfekci ani betadinku.
A jak celá aféra s palcem dopadla? Nevydezinfikovaná rána začala hnisat. Za pár dní jsem manžela vezla do nemocnice, kde mu ránu museli rozříznout, pořádně vyčistit a následně zašít. Jizvu na palci má tudíž dvakrát takovou, než jakou by měl, kdyby se nechal ošetřit hned. Patří mu to! :-)
 


Jak jsme si nepořídili psa

1. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Vždycky jsme s manželem věděli, že si jednou psa pořídíme. Ale shodnout se na plemeni...? To prostě nešlo! Když manžel navrhnul nějaké skvělé lovecké plemeno, nelíbilo se mi vizuálně. Když jsem já básnila o roztomilém pejskovi, řekl, že něco takového si jako myslivec nikdy nepořídí.
Na výběr psa jsme nijak zvlášť nespěchali. Dohodli jsme se, že čtyřnohého chlupáče doma uvítáme až po dětech. Času dost.
Jednou pozdě večer jsme uslyšeli domovní zvonek. Dobývala se na nás sousedka z ulice, prý její fena - ohař sežrala nějaký jed proti slimákům a nechce ho vydávit. Šlo o život! Chvíli jsme s fenou zápasili sami a snažili se ji donutit ke zvracení. Fena byla zarputilá a co sežrala, nepustila zpátky. Museli jsme ji naložit do auta a odvézt ke kamarádovi veterináři na pohotovost, aby jí vypumpoval žaludek.
Všechno dobře dopadlo. Fena se ze zákroku rychle vzpamatovala.
Za dva měsíce na nás opět zvonila sousedka: "Včera jsme nakryli fenu. Chcete štěně, když jste ji zachránili?"
A tak se stalo, že jsme si pořídili štěně ohaře.

Vyřeš si to sama

18. prosince 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Chovali jsme divoké králíky. Měli jsme je ve venkovní dřevěné králíkárně a doufali, že se rozmnoží. Bohužel, to se nedařilo. Když už si samice náhodou vytvořila hnízdo, bylo za pár dní rozházené po celé králíkárně. Nicméně jsme to nevzdávali a starali se o náš párek dál.
Jednoho dne můj myslivec vyrazil na kačeny s tím, že se brzy vrátí. Já šla na zahradu nakrmit, poklidit a doplnit vodu těm našim dvěma ušákům. Jak jsem se přibližovala ke králíkárně, něco se mi zdálo v nepořádku. Králíci něco dost hlasitě okusovali a ten hluk jako by vycházel ne z králíkárny, ale z prostoru vedle. Zděšeně jsem se rozběhla zjistit, co se stalo. Králíkárna byla v rohu rozkousaná a samice si hověla v kopřivách venku. Popadla jsem ji do náruče. Ale nevěděla jsem, kam ji rychle zavřít. A co se samcem? Zatím si sice ještě v klidu žral seno v králíkárně a díry vedle sebe si nevšímal. Ale jak dlouho mu to vydrží?
Samici jsem zavřela do horní části králíkárny. Ne že by to bylo řešení. Králíci se mohli volně pohybovat po dolní i horní části králíkárny, bylo to propojené.
Chvíli jsem bezradně stála u u králíků a přemýšlela, co bych měla udělat. Pak jsem si řekla, co to řeším, stejně mě do chovu divokých králíků uvrtal ten můj myslivec, tak ať si to "vyžere".
Zavolala jsem mu. Zvedl telefon asi na padesáté zvonění: "Co se děje?", zněl dost udýchaně.
"Králíci úplně prokousali králíkárnu. Co s tím? Kam je mám dát?", zkoušela jsem znít trochu nasupeně, aby si pohnul a přijel co nejdřív. Ovšem takovou odpověď jsem nečekala!
"Myško, hoří mi auto. Vyřeš si to sama!" Zavěsil.
Z tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že mu dál volat nemám, že se mi ozve sám, až bude moct. Tak jsem se pokoušela představit si jeho situaci. Hoří mu auto. Zřejmě někde na cestě. Ví o tom, tak snad utekl do bezpečí a nic mu není. Zavolal hasiče? Je tam sám, nebo s někým? Nevybouchne to?
Přeorientovala jsem se zpátky na králíky. Najednou se prokousaná králíkárna zdála jako prkotina. Ale přece jen jsem nechtěla, aby si náš páreček vytvořil noru někde u sousedů na zahradě. Ti by nám poděkovali! Nastrkala jsem k díře pár dlažebních kostek, které tam zůstaly po nějaké přestavbě. Jako dočasné řešení to stačilo. Aspoň jsem v klidu vymyslela dva záložní plány, co s králíky dál. Rozhodnout si to musel můj muž. Králíci byli přece jeho.
Asi za půl hodiny mi manžel volal. Byl v pořádku. Auto uhašeno. Naštěstí jeli kolem známí a pomohli mu. A auto si rovnou odtáhli do dílny. Hořelo od pojistek, asi nějaký zkrat.
A králíci? Než abychom je týrali v malé kleci, vypustili jsme je do přírody na bezpečné místo. Bylo ještě teplo, a tak měli dost času vyhrabat si útulnou noru.
Ať se jim na svobodě daří!

Myslivec na dovolené

10. prosince 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Jeli jsme s mužem na dovolenou k moři. V partě. To léto byly všude reklamy na hit sezóny - lazy bag. S přáteli jsme se rozhodli, že si každý z nás lazy bag pořídí a v moři si na nich zařádíme. A každý si koupí jinou barvu. Zkoumala jsem tedy, jakou barvu si vyberu já, a toho svého myslivce jsem se pro jistotu zeptala: "Chceš svůj vlastní lazy bag, nebo nám stačí jeden dohromady?"
"Ses zbláznila?" vyjel na mě pěkně nepříjemně. "Ty si to klidně kup, ale já to vůbec nepotřebuju. Taková blbost!"
Přešla mě chuť cokoliv objednávat, ale nakonec jsem zasedla k netu a vybírala barvu. Najednou se na obrazovce objevil lazy bag - maskáč listy. To jsem nemohla nechat jen tak!
Za dva dny jsem maskáčový lazy bag nafukavala na zahradě. Už jsem si v něm lebedila, když se můj myslivec vrátil z práce a se zájmem přišel za mnou na zahradu.
"To je ono? Ukaž, taky to chci vyzkoušet." A sunul se do lazy bagu. Hověl si v něm, zkoumal materiál a pochvaloval si maskáčové zbarvení. "Na pláži to bude dobrý, bude se v tom dobře spát."
Okamžitě jsem namítala: "To je můj lazy bag! Ty přece takovou blbost nepotřebuješ!"
Jak to dopadlo? První den dovolené jsem v lazy bagu řádila já. Další dny jsem se k němu už nedostala, protože si ho zabavil můj myslivec a prospal v něm skoro celou dovolenou! Hlavně, že se mu v té blbosti dobře odpočívalo! :-)
Příště si pořídím růžový a určitě se ho ani nedotkne! :-)

Jak jsme pekli bažanty

4. prosince 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
V mrazáku jsme měli nastřádáno pár bažantů z honů a řekli jsme si, že pozveme moje rodiče na oběd. Musím přiznat, že s vařením nemám problém, ale můj muž umí maso uvařit lépe než já - na pánvi. Nicméně s bažanty, krom toho, že je stáhl a vykuchal, nechtěl mít nic společného.
Našla jsem si recept "bažant na víně", nic složitého. Když jsem skoro všechno připravila, vešel můj chlap do kuchyně a vše hodnotil a ochutnával. Přilákala ho mlsná, ale tvrdil, že mi přišel pomoct. Už ale nebylo s čím, stačilo hodit pekáč do trouby.
"Já to udělám," hnal se můj manžel k troubě.
"Fajn," pekáč byl dost těžký, tak jsem pomoc uvítala, "zapni troubu na 200°." A začala jsem pracovat na příloze.
Asi za půl hodiny se manžel přiřítil "zkontrolovat" bažanty.
"Máme rozbitou troubu!" vyšiloval, když se dostal k pekáči.
Hned jsem stála u něj a zkoumala to pečící zařízení. V okamžiku mi bylo jasné, kde se stala chyba: "Nezapnul jsi troubu, brouku."
"Koukej! Je zapnutá na 200°, jak jsi říkala!" hájil se můj myslivec.
"Ale musíš otočit i tím kolečkem vedle, podle toho, co chceš mít na pečení nahřáté."
Trouba byla v pořádku. Manžel ji chodil "pro jistotu" kontrolovat každých pár minut. A oběd se zpozdil jen o půl hodiny - na rozbitou troubu to byl dobrý čas. :-)

Košile

27. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Stává se to tak určitě i v jiných manželstvích. Než si utříbíte osobní prostor, sžijete se s návyky toho druhého a rozdělíte si domácí práce, několikrát narazíte na situace, kdy jste si jako manželé sice něco mysleli, ale realita se stala úplně jinak...
Můj manžel měl ještě v období "mama hotelu" vždy myslivecké oblečení připravené, tím myslím vyprané a vyžehlené, pro každý případ. Z toho důvodu si asi představoval, že u mě to bude vypadat stejně. Já ale rozhodně netoužila sbírat po něm propocené myslivecké košile, které ke všemu nechával pohozené ve sklepě, v chodbě, kdekoliv se svléknul. Řekla jsem si tedy, že pokud své špinavé prádlo nehodí do koše na špinavé prádlo, nebo přímo k pračce, zřejmě ho vyprat nepotřebuje! Ať se trošku stará sám o sebe, ne?
Pěkné myslivecké košile na schůze a VIP hony dostávaly dost zabrat a brzy se z nich stávaly obyčejné vytahané košile dobré tak na práci a na čekanou. Chtěla jsem, aby si můj muž koupil nové košile, aby měl aspoň zásobu.
Jeho odpověď: "Nepotřebuju!"
Fajn, můj problém to není! Až jednou...ve čtvrtek pozdě večer.
"Miláčku, zítra mám mysliveckou schůzi. Kde mám tu hezkou košili?"
"Tam, kde sis ji nechal."
"Aha," marně vzpomínal můj manžel, "a ty víš, kde?"
"Jo, já vím."
"Hmm," pořád se rozhlížel kolem sebe v ložnici, jako bych ji schovala pod postel. "A řekneš mi to?"
"Tam, kde ses z ní vysvlík."
"Tak to možná vím," rozzářil se úsměvem. Za chvíli se vrátil ze sklepa se zmuchlanou a špinavou parádní košilí. Prohlížel si ji a bezradně u toho krčil čelo. "To si ji asi zítra vzít nemůžu, co?"
"Ne," řekla jsem striktně, "vyper si ji!"
Po dalších otázkách typu jak?, na kolik? a co za prášek? přišla otázka: "Stihne uschnout?"
"Když neusneš, než dopere pračka, a pověsíš si ji, máš ji odpoledne suchou."
"A vyžehlíš mi ji?"
Co na to říct, že...
Druhý den jsem z práce naštěstí dorazila tak akorát a košili jsem vyžehlila. Že by se z toho můj myslivec poučil, se říct nedá. Svoje oblečení nechává tam, kde ho vysvlékl, a hledá ho den předtím, než ho potřebuje. A já mu pro jistotu koupila k Vánocům několik krásných mysliveckých košil.

Co je na prvním místě?

20. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Krátce po svatbě docházelo mezi mnou a mým milovaným myslivcem k velmi intenzivním výměnám názorů na téma "Upřednostňuješ les přede mnou!". Jeho odpověď byla ze začátku stejná: "Broučku, na prvním místě jsi ty. Pak hrozně dlouho nic a pak je myslivost." A když mě uchlácholil, vzal flintu a zmizel na posed.
Po pár letech se jeho odpověď na dané téma vyvíjela následovně: "Když sis mě brala, věděla jsi, že jsem myslivec! Myslivost je důležitá!" S tím odjel do lesa a mě nechal naštvanou doma.
V dalším časovém období jsem nějakou dobu pracovala na směny. Abychom se doma také občas viděli, dohodli jsme se, že můj muž může jezdit do lesa vždy, když já budu v práci. Zdánlivě jednoduchá dohoda, která by teoreticky mohla fungovat. Ne s myslivcem...
Jednou ho pozvali na VIP hon (na který prostě "musel"), jindy měli jeleni říji. Myslivost je zkrátka nevyzpytatelná součást mého manželství. Možná bych si na to měla zvyknout...
A možná ne! :-)

Myslivecké nákupy

13. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Jednou jsme s manželem vyrazili na výstavu, mimo jiné se tu vystavovala i myslivost (jak jinak, že...?) a dalo se tu sehnat spousta věcí jako oblečení, kožená vodítka a obojky pro psy, dalekohledy apod. Ten můj chlap se hrozně těšil, že si pořídí nový myslivecký oblek. Uznala jsem, že by se mu doopravdy hodil. Zároveň jsem se bála, aby nestál víc než třeba na e-shopu. Na výstavách bývají ceny někdy pěkně vyšponované.
V hale s myslivostí se z mého muže stal rozzářený zelený skřítek. Chodil od stánku ke stánku, zkoumal nové myslivecké vybavení, dalekohledy i zbraně. Když byl u stánku s optikou přes půl hodiny, už jsem se vážně nudila. Popošla jsem k jiným stánkům - jak jinak než s oblečením. Prodávali krásné dámské myslivecké klobouky. Vyzkoušela jsem si jeden, abych věděla, jak bych vypadala jako "myslivkyně". Prodavačka si hned všimla, že mi je velký, a podala mi krásný klobouk v mé velikosti. Klobouk mi ohromně slušel! Prohlížela jsem se v zrcadle a čekala, až ten můj myslivec dorazí od optiky, aby mě taky viděl. To jsem se načekala! Až mi bylo trapně!
"Broučku, koukej jaký mají krásný klobouky!" sdělila jsem mu nadšeně, když konečně přišel ke mě.
"Pěkný," řekl, aniž by si mě všimnul. "Že bych si pořídil nový?" a znalecky se dal do přehrabování komínků z klobouků.
"Tady jsou jen dámské klobouky!" povídám nabručeně. "Pánské jsou hned vedle."
"Aha," usmál se rozpačitě a přešel se přehrabovat do vedlejšího pultu. Když konečně všechny klobouky přebral a občas si nějaký vyzkoušel, zhodnotil celou kloboukovou akci slovy: "Doma mám lepší."
"Jé... tobě to sluší!" konečně se na mě otočil a zaregistroval mě! "A ten klobouk by se ti hodil, viď? Až se mnou zase půjdeš do lesa..." Klobouk mi koupil.
"Nechceš si zkusit nějaký oblek? Támhle u stánku mají celkem pěkné," nadhodila jsem původní účel, za kterým jsme na výstavu přijeli.
Podíval se na mě zničeně. Pánské myslivecké klobouky byli evidentně jeho denní nákupním maximem - aspoň co se týká oblečení. "Koupím si ho na netu."
A tak jsme odjeli bez pánského mysliveckého obleku, zato s dámským mysliveckým kloboukem.

Kam dál