Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Listopad 2017

Košile

27. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Stává se to tak určitě i v jiných manželstvích. Než si utříbíte osobní prostor, sžijete se s návyky toho druhého a rozdělíte si domácí práce, několikrát narazíte na situace, kdy jste si jako manželé sice něco mysleli, ale realita se stala úplně jinak...
Můj manžel měl ještě v období "mama hotelu" vždy myslivecké oblečení připravené, tím myslím vyprané a vyžehlené, pro každý případ. Z toho důvodu si asi představoval, že u mě to bude vypadat stejně. Já ale rozhodně netoužila sbírat po něm propocené myslivecké košile, které ke všemu nechával pohozené ve sklepě, v chodbě, kdekoliv se svléknul. Řekla jsem si tedy, že pokud své špinavé prádlo nehodí do koše na špinavé prádlo, nebo přímo k pračce, zřejmě ho vyprat nepotřebuje! Ať se trošku stará sám o sebe, ne?
Pěkné myslivecké košile na schůze a VIP hony dostávaly dost zabrat a brzy se z nich stávaly obyčejné vytahané košile dobré tak na práci a na čekanou. Chtěla jsem, aby si můj muž koupil nové košile, aby měl aspoň zásobu.
Jeho odpověď: "Nepotřebuju!"
Fajn, můj problém to není! Až jednou...ve čtvrtek pozdě večer.
"Miláčku, zítra mám mysliveckou schůzi. Kde mám tu hezkou košili?"
"Tam, kde sis ji nechal."
"Aha," marně vzpomínal můj manžel, "a ty víš, kde?"
"Jo, já vím."
"Hmm," pořád se rozhlížel kolem sebe v ložnici, jako bych ji schovala pod postel. "A řekneš mi to?"
"Tam, kde ses z ní vysvlík."
"Tak to možná vím," rozzářil se úsměvem. Za chvíli se vrátil ze sklepa se zmuchlanou a špinavou parádní košilí. Prohlížel si ji a bezradně u toho krčil čelo. "To si ji asi zítra vzít nemůžu, co?"
"Ne," řekla jsem striktně, "vyper si ji!"
Po dalších otázkách typu jak?, na kolik? a co za prášek? přišla otázka: "Stihne uschnout?"
"Když neusneš, než dopere pračka, a pověsíš si ji, máš ji odpoledne suchou."
"A vyžehlíš mi ji?"
Co na to říct, že...
Druhý den jsem z práce naštěstí dorazila tak akorát a košili jsem vyžehlila. Že by se z toho můj myslivec poučil, se říct nedá. Svoje oblečení nechává tam, kde ho vysvlékl, a hledá ho den předtím, než ho potřebuje. A já mu pro jistotu koupila k Vánocům několik krásných mysliveckých košil.

Co je na prvním místě?

20. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Krátce po svatbě docházelo mezi mnou a mým milovaným myslivcem k velmi intenzivním výměnám názorů na téma "Upřednostňuješ les přede mnou!". Jeho odpověď byla ze začátku stejná: "Broučku, na prvním místě jsi ty. Pak hrozně dlouho nic a pak je myslivost." A když mě uchlácholil, vzal flintu a zmizel na posed.
Po pár letech se jeho odpověď na dané téma vyvíjela následovně: "Když sis mě brala, věděla jsi, že jsem myslivec! Myslivost je důležitá!" S tím odjel do lesa a mě nechal naštvanou doma.
V dalším časovém období jsem nějakou dobu pracovala na směny. Abychom se doma také občas viděli, dohodli jsme se, že můj muž může jezdit do lesa vždy, když já budu v práci. Zdánlivě jednoduchá dohoda, která by teoreticky mohla fungovat. Ne s myslivcem...
Jednou ho pozvali na VIP hon (na který prostě "musel"), jindy měli jeleni říji. Myslivost je zkrátka nevyzpytatelná součást mého manželství. Možná bych si na to měla zvyknout...
A možná ne! :-)

Myslivecké nákupy

13. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Jednou jsme s manželem vyrazili na výstavu, mimo jiné se tu vystavovala i myslivost (jak jinak, že...?) a dalo se tu sehnat spousta věcí jako oblečení, kožená vodítka a obojky pro psy, dalekohledy apod. Ten můj chlap se hrozně těšil, že si pořídí nový myslivecký oblek. Uznala jsem, že by se mu doopravdy hodil. Zároveň jsem se bála, aby nestál víc než třeba na e-shopu. Na výstavách bývají ceny někdy pěkně vyšponované.
V hale s myslivostí se z mého muže stal rozzářený zelený skřítek. Chodil od stánku ke stánku, zkoumal nové myslivecké vybavení, dalekohledy i zbraně. Když byl u stánku s optikou přes půl hodiny, už jsem se vážně nudila. Popošla jsem k jiným stánkům - jak jinak než s oblečením. Prodávali krásné dámské myslivecké klobouky. Vyzkoušela jsem si jeden, abych věděla, jak bych vypadala jako "myslivkyně". Prodavačka si hned všimla, že mi je velký, a podala mi krásný klobouk v mé velikosti. Klobouk mi ohromně slušel! Prohlížela jsem se v zrcadle a čekala, až ten můj myslivec dorazí od optiky, aby mě taky viděl. To jsem se načekala! Až mi bylo trapně!
"Broučku, koukej jaký mají krásný klobouky!" sdělila jsem mu nadšeně, když konečně přišel ke mě.
"Pěkný," řekl, aniž by si mě všimnul. "Že bych si pořídil nový?" a znalecky se dal do přehrabování komínků z klobouků.
"Tady jsou jen dámské klobouky!" povídám nabručeně. "Pánské jsou hned vedle."
"Aha," usmál se rozpačitě a přešel se přehrabovat do vedlejšího pultu. Když konečně všechny klobouky přebral a občas si nějaký vyzkoušel, zhodnotil celou kloboukovou akci slovy: "Doma mám lepší."
"Jé... tobě to sluší!" konečně se na mě otočil a zaregistroval mě! "A ten klobouk by se ti hodil, viď? Až se mnou zase půjdeš do lesa..." Klobouk mi koupil.
"Nechceš si zkusit nějaký oblek? Támhle u stánku mají celkem pěkné," nadhodila jsem původní účel, za kterým jsme na výstavu přijeli.
Podíval se na mě zničeně. Pánské myslivecké klobouky byli evidentně jeho denní nákupním maximem - aspoň co se týká oblečení. "Koupím si ho na netu."
A tak jsme odjeli bez pánského mysliveckého obleku, zato s dámským mysliveckým kloboukem.

Svatba

6. listopadu 2017 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Ze svatby mám spoustu skvělých zážitků - jedli jsme skvělé jídlo, slavili jsme s rodinou a přáteli, vlastně to byla nejlepší svatba, jaké jsem se zúčastnila (to si o své svatbě myslí asi každá nevěsta). Neobešli jsme se bez myslivosti - jak jinak. Parta manželových kolegů ze sdružení nám přišla zatroubit a gratulovat. Jinak se celá akce obešla bez větších zelených incidentů.
Kromě prvního manželského dne jsem zažila i první vážný rozhovor na téma myslivost. A teprve zpětně si uvědomuji, že jsem ho skutečně MĚLA brát vážně!
Tančila jsem se strýcem svého novomanžela a ten mi najednou povídá: "Kdyby tě ten náš kluk moc zlobil, zavolej mi, já ho srovnám!"
"Díky," povídám s úsměvem naivní nevěsty, "to bude dobrý!"
"Myslím to vážně," a strýc se skutečně vážně tvářil, "on to s tím lesem občas pěkně přehání a neuvědomuje si hranice. Ale nesmí kvůli myslivosti zanedbávat ani tebe, ani v budoucnu vaše děti!"
S úsměvem jsem přitakala a snažila se tu absolutně novou informaci zapracovat do profilu svého novomanžela. Marně. Nikdy mě nezanedbával kvůli lesu. Proč by s tím měl začínat po svatbě?
Od svatby už uteklo pár let, už nejsem naivní nevěsta a co se týká mého manžela - na rozhovor se strýcem vzpomínám za dlouhých osamělých večerů častěji a častěji... Možná mu brzo zavolám!