Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Leden 2018

Velký den

29. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Na tento den se můj zelený manžel těšil už dlouho. A až do poslední chvíle netušil, že právě ten den prožívá.
Manžel se vždy staral o zvěř v honitbě. Zakrmoval a střílel jen kusy, které by stejně nepřežily zimu, nebo byly z nějakého důvodu lovné (například vidličky na paroží) a samozřejmě škodnou. Takže trofej srnce se souměrnými krásnými parůžky u nás na stěně nevisí. A nevisela u nás ani jediná trofej jelena.
Manžel na ně neměl štěstí. Když už si nějakého jelena vyhlídnul a střelit ho mohl, v osudný den jelen jednoduše nepřišel. Jak říkal můj myslivec: "Diana mi nepřeje!"
V jednu dobu manžel jezdil na čekanou s kamarádem - myslivcem. Spíš si jezdili pokecat než vyloženě střílet, ale...
...večer mi přišla MMS od toho kamaráda - můj manžel a jelen! Dokázala jsem si představit, co to pro mého zeleného muže znamená - úplně první jelen v životě!
Odepsala jsem kamarádovi: "Lovu zdar! Super! Kdy dorazíte domů?" Naivně jsem si myslela, že by třeba můj muž mohl stihnout dorazit do deseti večer a ještě bychom si na toho jelena připili.
Za chvíli mi pípla SMS: "Manžela už dnes neuvidíš :-)"
A taky že ne! To už je úděl zelených manželek! Ale jelení trofej na stěně už visí. :-)

30 minut

22. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Myslivecké sdružení mého manžela pořádalo jednu ze svých akcí pro veřejnost. Můj muž samozřejmě nesměl chybět. Celý den stál u pípy a točil pivo. Pro mě se nějaká práce našla také. Večer nás oba dva vystřídali jiní a my se mohli věnovat zábavě a klábosení o mysliveckých záležitostech - jak jinak.
Čas pokročil a já se unavená se všemi rozloučila a odešla domů.
Sotva jsem si stihla dát sprchu a uklidit doma, co jsem přes den nestihla, můj manžel se vpotácel do domu. Zírala jsem na něj dost nevěřícně a zkoumala, jestli si ze mě nedělá srandu. Pak jsem v duchu počítala, jak dlouho po mě vlastně dorazil domů. Ale bylo to skutečně tak! Z akce jsem opouštěla svého manžela v relativně střízlivém stavu a on se během půl hodiny střískal tak, že jsem se divila, jak došel a ještě k tomu TREFIL k nám domů!
Ráno se dalo na první pohled poznat, že ještě vstřebává včerejší večer.
"S kým ses tak ožral?" zeptala jsem se.
Můj muž se dlouze zamyslel: "Já vůbec nevím."
"Počkej, snad si pamatuješ, s kým jsi šel na panáka, když jsem odešla...?"
"Pamatuju se, žes´odešla. Ale pak už nevím nic."
Na vysvětlení, s kým se ožral, jsem musela počkat až do výročky, kdy se k tomu dotyčný přiznal. Po mém tehdejším odchodu se totiž manžel přidal ke kamarádovi ze sdružení, který se zrovna vrátil z Chorvatska o dovezl dvě láhve chorvatské pálenky.
Aspoň že z té pálenky manžel nezvracel! :-)

Žleby a Hobit

15. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
To mě ten můj myslivec konečně zas jednou vyvez´. Na zámek. Na Žleby. Mají tam krásnou oboru se zvířaty a prohlídka zámku stojí taky za to. Zámek se pyšní sbírkou zajímavých trofejí. Můžete tu vidět třeba "roh jednorožce" (samozřejmě, že je to kel narvala, ale ve své době to musela být trofej přímo magická).
"Podívej na ty lopaty!" nadchl se můj zelený muž v jedné chodbě. "To musí být pravěký los!"
Dle průvodkyně se můj manžel skutečně nemýlil. Jenže ty lopaty jsou vlastně obě stejné (zřejmě je jedna odlitkem té druhé), a proto na nich prostě něco nesedí.
Můj muž se pokusil nadchnout i mě: "Na takovém losovi jezdil elfí král v Hobitovi!"
"Ten ale jezdil na obřím jelenovi..." zamyslela jsem se já.
Následovalo někalikadenní dohadování na téma Hobit a jelen, nebo los. Nezbývalo mi nic jiného než koupit DVD a ...
...sklopila jsem uši. Elfský král jezdil doopravdy na pravěkém losovi.
Doteď slýchám manželovo vítězné: "Ha! V trofejích mě nedostaneš!"

Ostrým nožem se nepořežeš

8. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Znáte to přísloví? Prostě práce s tupým nožem se nevyplácí! Proto se můj myslivec jednoho dne rozhodl nabrousit všechny naše nože - vyjma těch keramických pochopitelně. Chvíli na to jsem zjistila, že jsou ty nože ještě tupější než před zmíněným odborných chirurgickým zákrokem. Tak jsem radši používala ty ostré keramické nože.
Za pár dní manžel vykosťoval nějakého srnce, co slovil. Jelikož si byl jistý svou domácí prací, použil jeden z těch "nabroušených" nožů. Netrvalo dlouho a přišel za mnou - bílý jako stěna, z ruky tekla proudem krev. O další práci jsem tedy měla postaráno. Postavila jsem ho k umývadlu s tekoucí studenou vodou, abych trochu zastavila krvácení a zjistila škody. Zranění se netvářilo zas tak hrozně. Manžel měl řeznou ránu na palci, asi dva centimetry dlouhou.
"Broučku, ta rána je celkem hluboká. Odvezu tě na šití," navrhla jsem.
"Ne!" zamítl můj hrdina a tvářil se jako bych ho posílala do kobky plné hadů. "Ošetři mi to doma!"
"No jak myslíš. Tak ti to pořádně vydezinfikuju, dám ti tak dvě - tři mašličky a betadinku."
"To bude štípat," zamyslel se můj myslivec. "Já si to ošetřím sám!"
Rezignovala jsem a odešla z koupelny.
"Tak co jsi s tím prstem provedl?" zeptala jsem se, když můj zelený chlap vylezl z koupelny s obrovskou bílou koulí místo palce.
"Ošetřil jsem si to," odpověděl s vítězným úsměvem a mě bylo jasné, že nepoužil ani dezinfekci ani betadinku.
A jak celá aféra s palcem dopadla? Nevydezinfikovaná rána začala hnisat. Za pár dní jsem manžela vezla do nemocnice, kde mu ránu museli rozříznout, pořádně vyčistit a následně zašít. Jizvu na palci má tudíž dvakrát takovou, než jakou by měl, kdyby se nechal ošetřit hned. Patří mu to! :-)

Jak jsme si nepořídili psa

1. ledna 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Vždycky jsme s manželem věděli, že si jednou psa pořídíme. Ale shodnout se na plemeni...? To prostě nešlo! Když manžel navrhnul nějaké skvělé lovecké plemeno, nelíbilo se mi vizuálně. Když jsem já básnila o roztomilém pejskovi, řekl, že něco takového si jako myslivec nikdy nepořídí.
Na výběr psa jsme nijak zvlášť nespěchali. Dohodli jsme se, že čtyřnohého chlupáče doma uvítáme až po dětech. Času dost.
Jednou pozdě večer jsme uslyšeli domovní zvonek. Dobývala se na nás sousedka z ulice, prý její fena - ohař sežrala nějaký jed proti slimákům a nechce ho vydávit. Šlo o život! Chvíli jsme s fenou zápasili sami a snažili se ji donutit ke zvracení. Fena byla zarputilá a co sežrala, nepustila zpátky. Museli jsme ji naložit do auta a odvézt ke kamarádovi veterináři na pohotovost, aby jí vypumpoval žaludek.
Všechno dobře dopadlo. Fena se ze zákroku rychle vzpamatovala.
Za dva měsíce na nás opět zvonila sousedka: "Včera jsme nakryli fenu. Chcete štěně, když jste ji zachránili?"
A tak se stalo, že jsme si pořídili štěně ohaře.