Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Únor 2018

Fena vs. liška

26. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Naše fenka zvládla po vodních zkouškách i podzimní zkoušky. To znamenalo, že měla upotřebení jak na kachny a bažanty, tak na drobnou zvěř a mohla se zúčastnit většiny honů jako pracovní pes. Popravdě se mi dost ulevilo, že perný výcvik skončil, a těšila jsem se, že si trochu užiju manžela.
"Zkusíme ještě lesní zkoušky," oznámil mi jednoho dne můj zelený muž.
Trochu jsem se naštvala: "Vždyť jsi říkal, že ti podzimky stačí! A jsem zvědavá, jak chceš donutit naši fenu nosit lišku! Má k ní takový odpor, že ji tím spíš pracovně zkazíš!"
"Náš cvičitel tvdí, že to dokážeme!"
Bylo rozhodnuto! Jak jinak!
Našemu kynologickému cvičiteli jsem už nějakou dobu přezdívala ´milenec mého manžela´, protože s ním můj muž trávil víc času než se mnou. Se psy zacházet opravdu uměl a musím uznat, že bez něj bychom dnes neměli pracovně tak dobrou fenu.
Výcvik na lesní zkoušky se tímto zahájil. Každý den se můj muž vracel zničenější a fena melancholičtější.
"Nechcete ten výcvik s liškou vzdát? Třeba na to ta fena nemá...?" zeptala jsem se opatrně.
"Se zajícem blbla podobně a taky ho nakonec nosí s chutí!" odsekl mi můj myslivec.
Se zajícem byl podle mě jiný problém než s liškou, ale nemělo smysl se hádat. Myslet jsem si mohla cokoliv.
Následující den opět probíhal vývik na aport lišky. Když mi manžel sdělil, že jdou do honitby jen kousek od našeho domu, dost jsem se divila, ale radši jsem mlčela. Nicméně na má umlčená slova došlo. Fena se za pár minut objevila u nás před domem bez pána. Evidentně se rozhodla utéct za paničkou než řešit nějakou smradlavou lišku. Pán si pro ni musel dojít a odvést ji zpátky na výcvikové místo.
Asi nejhorší situace nastala o pár dní později. Zůstávala jsem několik dní pracovně v Praze, dost daleko od domova. Manžel, poučen z předchozího neúspěchu ve výcviku, odjel cvičit do feně neznámého prostředí v naději, že se ten aport konečně zlomí. Naše fena ale měla tvrdou palici. Utekla od lišky a k pánovi se odmítla vrátit, přitom se držela na dohled. Bála se, že se pán zlobí. A trvalo to dost dlouho. Kdybych se nezdržovala v Praze, rozjela bych se za nimi. Ke mě by totiž fena přišla. Ale nemohla jsem. Zbývala dvě řešení. Nechat fenu na místě a doufat, že přes noc přijde k rozumu a přitom se jí nic nestane (to se mi nelíbilo), nebo zavolat manželovi rodiče, ke kterým by fena mohla přijít také.
Druhé řešení se povedlo. Manželovi jsem pak na pár dní výslovně zakázala pokračovat ve výcviku. Fena musela nejdřív vše vstřebat a začít se na práci zase těšit. A výsledek? Lesní zkoušky jsou doma! :-)

Klobouk

19. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec měl narozeniny. Přemýšlela jsem, co mu dát za dárek. Přímo existenciálně potřeboval nový myslivecký klobouk. Ten jeho už byl starý, ošoupaný a hlavně rozbitý. Jenže copak můžu bez manžela nějaký koupit, aby mu seděl dobře na hlavě a zárověň se mu líbil?
Vypravila jsem se ke známému, který provozuje myslivecký obchůdek. Jen jsem vešla do dveří obchodu, známý se zarazil a zbledl.
"Vy si jdete pro ten klobouk?" zeptal se mě opatrně a já chvíli přemýšlela, jestli známý oplývá nějakými jasnovideckými schopnostmi.
"Manžel skutečně potřebuje nový klobouk," odpověděla jsem nejistě, "ale já ho přece vybrat nemůžu. Myslela jsem, jestli byste mi nedal poukázku na nákup..."
Prodavači se viditelně ulevilo: "Samozřejmě," a už hledal poukázku. "Já se bál, že si jdete pro ten klobouk. Váš manžel se tu totiž minulý týden v kloboucích přehraboval a jeden si vybral. Říkal, že se pro něj určitě stavíte. Ale někam ho tu tak důkladně schoval, že jsem ho doteď nenašel."
Konečně jsem celou situaci pochopila. "Jen mi dejte tu poukázku," smála jsem se. "A až přijde můj manžel, ať si ten klobouk u vás najde! A ne že ho necháte odejít bez klobouku! Potřebuje ho jako sůl!"
A tak získal můj muž nový krásný klobouk.

Kocour je škodná

12. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Měli jsme doma kocoura a fenu. Kocour - nalezenec se u nás usídlil o rok dříve, než jsme si domů přinesli štěně ohaře. A tak naší fence dlouho nepřišlo soužití psa a kočky divné. Jenže...
Kočka je škodná. Tedy pro myslivce. Nerada bych urazila doma chované britské modré kočky a jim podobné. Škodnou se nazývají kočky - tuláci bez domova, které se volně pohybují v honitbě a loví drobné ptactvo a zvířectvo a nemají v přírodě přirozeného nepřítele. Tyto kočky se bohužel musí v přírodě uměle regulovat, jinak by naše fauna dopadla stejně jako např. na Novém Zélandu.
Otázkou u nás zůstávalo, kdy si naše fena uvědomí, že kočka se loví, a jak pak zareaguje na našeho kocoura.
"Uvědom si, že naše fena kocoura možná jednou zakousne!" varoval mě můj manžel.
Uvědomovala jsem si to. I to, že za to fenu budu muset pochválit, ačkoliv ji spíš budu chtít něčím seřezat. Doufala jsem, že se to nestane u nás doma a v mé přítomnosti. Pokud se to někdy stane...
Jak naše fena rostla, začala po polích prohánět kočky a štěkala na ně přes plot. Náš kocour se stále nestresoval. Na naší zahradě ho fena nechávala bez povšimnutí. Pouze když páníček kocoura pohladil, nebo se mu kocour stulil na klín, fena žárlila.
Ve výcviku přišel na řadu kozlík (na aporty) a spousta myslivců ho obaluje zvířecí kůží (pes se tak naučí nenačínat aportovanou zvěř). Náš kozlík měl potah z kůže kočičí. Hned první den po výcviku zažil náš kocour šok. Jakmile ho naše fena uviděla, rozběhla se k němu, srovnala si ho mezi přední tlapy a jeho krk se pokoušela nacpat si do mordy. Kocour ztuhnul jako socha a třeštil na mě své obří medové oči. A já ho nesměla zachránit!
Fena naštěstí nebyla ani dost vyzrálá, ani dost velká, aby si z kocoura udělala aport, a tak ji brzy přestal bavit. Pustila ho nepoškozeného.
Kocour dostal do života cennou lekci. Už si na fenu dával pozor a tulit se chodil hlavně ke mě a nejvíc, když pán s fenou odešli do lesa.
Každý den jsem trnula, jestli se kocour dožije dalšího rána. Musím říct, že přežil i poslední výcvik na lesní zkoušky!

Myslivecká kynologie

5. února 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Součástí naší malé myslivecké rodinky se stala fena ohaře. A samozřejmě aby z ní "něco bylo" nastal čas výcviku. Co to znamenalo pro mě? Do této chvíle jsem fenku mohla považovat za svého domácího mazlíčka. Hladila jsem ji, hrála si s ní, chodila s ní na procházky. A najednou...
"Fena je ve výcviku. Nikam s ní nechoď! Nesmíš jí nic házet, žádné klacky a aporty. Opovaž se! A nerozmazluj ji!" Manžel fenku cvičil, ve zbylých chvílích chodil do lesa a já ho viděla míň a míň. Nevyskytoval se u nás doma ani manžel ani pes. To jsem tedy dopadla!
Můj zelený muž mi sliboval, že celý výcvik nepotrvá ani rok (na rovinu - poslední zkoušky naše fena udělala ve dvou a půl letech, tak si o délce výcviku udělejte obrázek sami). Samotný výcvik nakonec nešel tak jednoduše, jak si můj myslivec představoval (který výcvik jednoduše jde, že...). Fena má melancholickou povahu, i když je jinak skvělá. Pokud se výcvik v nějakém ohledu přehnal, psychicky ji to rozhodilo.
Manžel se nakonec dostal ke zkušenému mysliveckému kynologovi, který nám s fenkou hodně pomohl. Nakonec naše fena zvládla nejen vodní a podzimní zkoušky, ale i lesní, ve které jsem vůbec nedoufala.
Ale na rovinu, klidy před zvěří jsem naši fenu naučila já. Můj myslivec na to neměl nervy!