Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Březen 2018

Učím se

26. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj zelený muž si dost často (v podstatě každý den) telefonoval se svými kamarády, také zapálenými myslivci. V praxi to vypadalo tak, že večer po šesté hodině odešel s mobilem do ložnice, hodinu jsem sporadicky slyšela slova výlevy typu "Ty kráso!", a pak se můj muž vrátil do obýváku. Jeho nálada samozřejmě odrážela téma telefonického hovoru. Nadšení znamenalo dobrou práci psů nebo úlovky, naštvání, co se kde v honitbě zase udělalo špatně. Pochopitelně mě těmito telefonáty neskutečně štval. Zvlášť pokud stále dokola řešili to samé!
Po jednom takovém hovoru se můj myslivec objevil rozzářený v obýváku. "Kamarád slovil dvě prasata jednou ranou!" oznámil mi vítězoslavně.
Co je to za chyták, pomyslela jsem si. Jak zareagovat, abych nevypadala jako blbec?
Rozhodla jsem se pro ironickou verzi odpovědi: "A za těma prasatama stál ještě jelen a za ním letěla kachna, ne?" Inspirovala jsem se ověřeným českým skečem.
Můj myslivec se rozřehtal na celý dům: "Učíš se dobře! Ale tentokrát je to mimořádně pravda. Fakt stáli dva divočáci za sebou a střela prošla."
Fajn. Za blbce jsem nebyla, jen za skeptika. :-)

V kukuřici

19. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Na podzim jezdil můj myslivec s fenou rád na hony na kačeny. Pokud jsem mohla, přidávala jsem se jako psovod. Fena naštěstí dobře zvládala naše střídání v roli vůdce psa.
Často se těchto honů zúčastnil i manželův známý, myslivec se dvěma skvělými fousky. Nadchla jsem se, když se k nim naše fena začala přidávat a odkoukávala tak jejich práci.
Jednou u řeky ti naši psi vyplašili srnčí. Fousci se za ním chuťově rozběhli a na vůdcovu píšťalku nereagovali. Naše fena se nejdřív přidala ke psům, ale jakmile jsem zapískala, zůstala stát. Všichni myslivci nám chválili výcvik, tak se mi trochu zvedlo ego, jelikož klid před zvěří jsem s fenou cvičila hlavně já.
Nedlouho poté se můj manžel vrátil z podobného honu, na který jsem zrovna nemohla jet. Netvářil se moc šťastně: "Naše fena se zas chytla těch fousků."
"Však to je dobře, ne?" nechápala jsem. "Aspoň se od nich něco naučí..."
"Zdrhat se naučí! Zase prohnali srnčí a ta naše se k nim přidala. Já pískám a pískám a ona nic! Úplně mě zazdila! Dej ji zase do kupy!"
A mám to.
Následující den jsem vzala fenu do honitby a připravila se na nejhorší. Snažila jsem se procházet místa, kde bychom narazily na zvěř. Když jsme po hodině hledání nenašly ani čerstvou stopu, vzdala jsem další snahu o výcvik a nabrala směr domů. Šly jsme zkratkou - vzrostlým kukuřičným polem. Fena sice kukuřici prohledávala, ale z jejího držení těla bylo jasné, že tam žádná zvěř není.
Ke konci kukuřičného pole se najednou něco změnilo. Fena evidentně narazila na čerstvou stopu. Připravila jsem se k zahájení výcviku klidu před zvěří a jen jsem doufala, aby na mě z kukuřice nevyběhl divočák. Fena naštěstí nenaježila kapří hřbet, což by v případě divokého prasete udělala. A tak jsem očekávala srnčí.
Najednou se z kukuřice asi dva metry ode mě vynořil divný připosražený jelen s vlajícím parožím. Pískám. Fena stojí. Zkoumám, co to přede mnou utíká za zvíře.
Asi po minutě mi to konečně došlo! Srnec! A jak se prodíral kukuřicí před naší fenou, nabral do paroží několik kukuřičných klasů, které za ním při útěku vlály.
Fenku jsem za dobrou práci pořádně pochválila a svému zelenému muži trochu vyčinila: "Fena ti funguje normálně. Kdoví cos na tom honě dělal. Určitě jsi s někým kecal a pískat jsi začal, až když fena uběhla půl kilometru. To se nediv, že už neposlechla. Prostě adrenalin..."
Od té doby se mi nestalo, že bych zase fenu "dávala do kupy". Ale pro jistotu si na její práci dávám pozor. Jediné, co jsem zjistila, je fakt, že za každým jejím pochybením stojí chyba vůdce.

Barvářské vybavení

12. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Pár dní před lesními zkouškami si můj myslivec vzpomněl, že potřebuje vlastní barvářské vybavení pro fenu - vodítko a obojek, které jsme si doteď půjčovali od našeho cvičitele. Čas zajet si do našeho mysliveckého obchůdku samozřejmě neměl. Musela jsem se na nákup vypravit sama. Naložila jsem fenu do auta pro případ, že bych si potřebovala okamžitě ověřit velikost obojku. Manžel mě náležitě poučil, jak takové barvářské vybavení vypadá a že vodítko potřebuje mít asi deset metrů dlouhé. Tak dlouhé vodítko jsem sice nikdy neviděla, ale doufala jsem, že pánové v obchodě budou mít s lesními zkouškami a barvou své zkušenosti.
Obojek pro ohaře jsem vybrala hned. Vodítka mi ukázali dvě, ze světlejší kůže a z tmavší kůže. Líbilo se mi víc to tmavší. Ladilo k barvě obojku.
"A je to vodítko dlouhé deset metrů?" zeptala jsem se spíš pro jistotu a naivně si myslela, že barvářská vodítka pro ohaře měří úplně normálně deset metrů.
Prodavač se na mě koukal jako z jara: "Deset? Tak dlouhé vodítko tu nemáme. Standardně mívají barvářská vodítka kolem šesti metrů..." A hned se podíval do počítače na desetimetrová vodítka. Úspěšný nebyl. Zavolal na radu svého syna, také myslivce a psovoda.
"Deset metrů je zbytečně dlouhých. Těch pět - šest bývá tak akorát," přesvědčoval mě syn.
Věřila jsem jim, deset metrů se mi také zdálo moc. Ale instrukce od manžela jsou instrukce od manžela. Pro jistotu jsem mu zavolala, jenže jako na potvoru nezvedal telefon. Co teď?
Řešili jsme s prodavači přání mého zeleného muže. Kde vzal tu desetimetrovou informaci, proč apod. A pak nás napadla spásná myšlenka - domluvit se s naším kynologem. Kdo jiný ví lépe než náš cvičitel, na co si naše fena navykla při práci. Prodavači se s cvičitelem už dávno znali. Zavolali mu, vše si vysvětlili a cvičitel bez problému odsouhlasil šestimetrové vodítko.
Doma jsem před manžela položila obojek a vodítko: "Deset metrů neměli, tak jsem vzala šest. Prý to stačí."
"Hmm...," tvářil se pochybovačně, "to ti řekli prodavači?"
"To mi řekli všichni! I náš cvičitel!"
"Vy jste mu volali?" a nejistě těkal očima.
"Když jsi nebral telefon ty, zeptali jsme se jeho..."
Šestimetrové vodítko nakonec pochopitelně stačilo. Na lesních zkouškách fena při barvě excelovala a můj myslivec ani nestačil zvedat nohy, jak ho fena táhla. Co by tam dělal s desetimetrovým odstupem od feny opravdu netuším. Vyšlo také najevo, že o tom desetimetrovém vodítku mu neříkal ani náš cvičitel. Kde manžel sebral tuto informaci, se mi dodnes nepřiznal. Možná má jen tak špatný odhad... :-)

Zajíc

5. března 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec, já a naše fena jsme vyrazili jako hosté na hon na kachny a na drobnou zvěř. Jeden z mých prvních, kam jsem jela jako psovod. Naše fena byla ještě mladá a temperamentní a potřebovala nasbírat zkušenosti, aby se z ní postupně mohla stát dobrá pracovní fena. Divoké kachny a srnčí jsme už zvládaly celkem disciplinovaně, ale bála jsem se, jak fena zareaguje na zajíce. Aport už sice uměla, ale moc živých zajíců v naší honitbě nepotkala.
Procházely jsme honitbou a na kraji lesa - zajíc. Pískla jsem. Fena ho ustála - UF!
Rána!
S fenou jsme došly ke střelci jako první.
"Pošlete tam psa! Ten zajíc to určitě schytal!" povídal mi natěšeně starší pán, který střílel, a ukazoval do polí.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím kamaráda s jeho psy. Přece jen byli daleko zkušenější a lepší než naše fena. U ní jsem si s aportem zajíce zatím nefandila a nechtěla jsem si vystřihnout ostudu. Ale nikdo nikde. Tak jsem fenu poslala do pole: "Hledej! Stratil!"
Šla pěkně po stopě. Střelec si ji chválil, že tam někde musí zajíc ležet. Ale nic tomu nenasvědčovalo a fena se mi za chvíli vrátila bez zajíce.
Konečně dorazil kamarád se svými psy.
"Zkus tam poslat svoje psy," řekla jsem mu a ukázala na inkriminované místo v poli. "Prý tam někde leží zajíc a moje fena ho možná zazdila."
Kamarádovi psi zopakovali práci mojí feny a vrátili se bez zajíce. Střelec ale mluvil svou, že zajíce trefil a musí tam někde ležet. Hospodář tedy rozhodl, že vytvoříme rojnici a vypustíme všechny psy. Hledali jsme zajíce.
Už si ani nikdo nemyslel, že zajíc leží, když se najednou zvedl z trávy a vypálil od nás pryč. Celá smečka psů samozřejmě za ním. Pískala jsem a pískala, ale adrenalin podpořený celou psí smečkou v naší feně vyhrál a všichni psi nám zmizeli z dohledu. Čekali jsme. Psi rychle zjistili, že zajíc není zraněný a nemá tedy smysl se za ním hnát. Postupně se vraceli ke svým pánům. Zbývala ještě moje fena a kamarádův zkušený pes. Jelikož se ti dva znali, doufala jsem, že se vrátí spolu.
Za chvíli přiběhl pes. Sám. Můj muž dostal jeden ze svých cholerických záchvatů: "No! Co teď! Fenu máme v háji! Výcvik je v háji! Proč jsi ji pouštěla? To ji mám jít hledat, nebo co? Se taky může vrátit až za dvě hodiny!"
"Podívej, běž za ostatníma a pokračuj v honu! Nejsem zvědavá na tvoje rozčilování. Běž! Já na fenu počkám tady. Pak se ti ozvu."
Netrvalo to ani deset minut a fena se vrátila - šťastná, že konečně prohnala zajíce. Vynadat jsem ji nemohla, ale věděla jsem, že na zajících musíme ještě hodně zapracovat!