Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Květen 2018

Poučení

28. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Měla jsem jet s manželem a naší fenou na hon. Ráno v den honu se mnou ten můj myslivec hodil vážnou řeč.
"Myško, jdeš jako psovod s honcema. Já mám místo u střelců. Můžete narazit na lišku. Fena ti ji bude aportovat, maximálně na ni trochu houkni, ale donese ji."
Kývala jsem hlavou, že rozumím, ale nevěděla jsem, k jakému jádru pudla se manžel prokopává.
"Taky ti tu lišku možná donese živou."
Už jsem tuhla. Co bych pro všechno na světě dělala s živou aportovanou liškou...?
"Jestli se to stane, drž lišku ve vzduchu za ocas!" varoval mě můj myslivec.
Živě jsem si představila živou lišku s ohonem v mých rukách, jak se snaží vyprostit z mých držav a pokouše mě...
"Neboj, drž ji za ocas a liška tě nepokouše," ujišťoval mě můj chlap. "Liška se prostě nepřetočí. Věř mi!"
Aha! To by mě nenapadlo! Jsem stále myslivecký laik.
"A tu lišku mrtvou, nebo živou můžu vrazit prvnímu chlapovi, co uvidím?" zeptala jsem se s obavou, jak bych se plahočila honitbou se smýkající se živou liškou.
"Jo," odpověděl mi můj myslivec, "chlapi si s ní poradí."
Liška se nám ten den naštěstí vyhnula obloukem. Ke konci honu jsem se bavila s ostatními honci a vyprávěla jsem jim poučení o držení lišky za ocas. Zjistila jsem, že zdaleka nejsem jediný myslivecký laik na honě. Pánové o liščině nemožnosti přetočit se také neměli ani zdání. Když jsem si je prohlédla blíž, došlo mi, že nikdo z nás není ozbrojený. Tak si myslím, že ta liška měla vlastně velkou kliku, že mi ji fena nepřinesla živou. Aspoň nemusím vzpomínat na její improvizovanou smrt.

Večeře

21. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
"Miláčku," řekl mi úlisně můj zelený muž, "máme s takovou malou partičkou myslivců posezení v hospodě. Všichni počítají, že přijdeš se mnou."
Povzdechla jsem si a začala se oblékat, abych zase jednou plnila úlohu zelené manželky. "Doufám, že se v té hospodě aspoň navečeříme!"
"To ti slíbit klidně můžu!"
Ve slibu svého muže jsem vytušila nějakou zradu. Ale neměla jsem nervy se dál ptát.
V hospodě sedělo skutečně jen pár myslivečků s partnerkami a většinu z nich jsem viděla úplně poprvé v životě. Zato všichni přítomní znali mého muže.
Po úvodních konverzacích a představení se mi dostalo ujištění, že maso už se peče v troubě. Moje naděje, že bych večeřela třeba kančí výpečky s červeným zelím a houskovým knedlíkem výrazně zesílila. Můj manžel mě po očku potutelně sledoval. Cítila jsem, že nějaká má představa se nezrealizuje, ale zatím jsem stále nevěděla, čeho se ta představa týká.
Konečně přinesli na stolní bufet dva obrovské kouřící pekáče s masem a kořenovou zeleninou.
"V pekáči nalevo," říkal hrdý kuchař - také myslivec, "je nutrie a vpravo jezevec."
Vytřeštila jsem na svého chlapa oči.
"Já vím, že bys nejela," chlácholil mě, "kdybych ti to řekl. Pojď, dáš si nutrii. Tu jsi přece už jedla..."
Nutrie pro mě představovala skutečně přijatelnější večeři než jezevec, jehož chuti jsem nedůvěřovala a dosud ji nikdy nezkusila.
Musím uznat, že nutrie chutnala skvěle. Ale když jsem viděla jak si můj muž pochutnává na jezevci, vyměnila jsem si s ním na zkoušku talíř. Něco tak dobrého jsem asi v životě nejedla! Maso bylo sice tučnější než třeba srnčí, ale mělo výraznou chuť podpořenou kořenovou zeleninou, se kterou se peklo.
Talíř jsem manželovi vrátila prázdný! Nevinný

Jsme pozvaní na hon

14. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
"Myško, máš něco v plánu?" zeptal se mě můj myslivec a sdělil mi přesné datum, o které se mu jednalo. Byl zrovna říjen a zajímalo ho datum listopadové.
Podívala jsem se do diáře. "Zatím tu nic nemám."
"Fajn, Jsme pozvaní na hon," ulevilo se mému muži. "Tak s tím počítej."
Zapsala jsem si datum do diáře.
Asi tři dny před oním honem jsem vyzvídala na svém zeleném muži: "Kam to vlastně jedeme?"
Zaraženě přemýšlel. Přemýšlel dost dlouho. "My někam jedeme?" Hlas mu zněl dost úzkostlivě, jako by na něco zapomněl a nemohl si vzpomenout na co.
"Jedeme přece na ten hon!" vysvětlovala jsem mu. "Sám jsi chtěl, abych si zapsala datum..."
Myslivci to konečně začalo myslet. "Jsme pozvaní jen já a fena. Ty s námi nejedeš."
Znělo to sice celkem omluvně, ale dalo by se to podat i jinak.
"Proč jsi chtěl, abych si to datum zapsala do diáře a počítala s tím?" snažila jsem se pochopit manželovo chování.
"Abys počítala s tím, že s fenou nebudeme doma!"
Opět jsem mohla jen nechápavě kroutit hlavou. Doufám, že příště bude můj zelený chlap při domlouvání trochu konkrétnější!

Cena útěchy - 2. část: Kde byla pravda

7. května 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Myslivecký hon předcházející inkrimované tombole mě poměrně dost vyčerpal, takže jsem se těšila na sprchu a postel. Ale připadalo mi neslušné odcházet z myslivecké chaty ještě před tombolou. Navíc se ve mě ozývaly hráčské vášně.
Když jsem pak v ceně útěchy rozpoznala zrzavého kocoura, glosovala jsem situaci pro svého muže: "Tys jim dal našeho kocoura?"
Spolusedící u stolu tu větu slyšeli a tázavě se na mě dívali. Vysvětlila jsem jim, že náš kocour vypadal stejně, zrzavý, velký, s obříma medovýma očima. Nedávno se k nám do ulice přimotal toulavý kocour a ohromně se tomu našemu podobal. Na první pohled se lišili pouze v tom, že ten náš nosil na krku černý obojek. A jako na potvoru se tihle dva kocouři skamarádili a vídali jsme je, jak se spolu kočkují a dovádějí. Hráli si dost nepředvídatelně a často blízko silnice. Našemu kocourovi se ty hry bohužel staly před časem osudným. Jako cenu útěchy tedy to ráno střelili myslivci toho druhého kocoura - tuláka.
Po skončení předávání cen tomboly jsem se rozloučila a odešla domů dát si zaslouženou a toužebně očekávanou sprchu. Voda mě nakonec tak osvěžila, že jsem se nacházela v ještě bdícím stavu, když se domotal z myslivecké chaty můj muž.
V přímo božské náladě mi ještě za tepla vyblekotal, jak všichni myslivci věří, že nám zastřelili kocoura.
"Doufám, že ´s jim to vysvětlil?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem, aby se chlapi ze sdružení cítili vůči mě provinile.
"No," kroutil se můj zelený muž, "nejdřív jsem je v tom nechal trochu podusit. Ale nakonec jsem jim to řekl."
Jestli ale "nakonec" vypadali všichni v myslivecké chatě jako můj manžel, nikdo z nich si pravdu o kocourovi nepamatuje! :-D