Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Červen 2018

Myslivec a blog

25. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec míval občas stavy tíživého svědomí. Jednávalo se o to, že on prožívá splněný sen v podobě vysněné práce a možnosti aktivní myslivosti, kdežto já kvůli němu opustila velkoměsto, své přátele a zájmy a hledala svůj život vedle něj. Často mě ponoukal, ať zkusím nějaký zájmový spolek, ať se seberealizuji. Po pravdě když mi někdo něco nutí, většinou udělám opak. A tak moje seberealizace vyústila v blog Deník zelené manželky.
Mé okolí celkem brzy zjistilo, kdo je autorem. A nakonec jediný, kdo nic netušil, byl můj manžel. A ta nevědomost trvala dva měsíce.
Za dva měsíce se vrátil z práce s měnícím se výrazem ve tváři. Odehrávalo se v něm něco potutelného, pobaveného a zároveň pobouřeného. Vše podtrhovala nejistota a nevěřícnost.
"Jsem na netu něco četl..." vybalil na mě.
Napadlo mě, že četl blog: "A líbí?"
Získal jistotu autorství a převládlo v něm pobavené pobouření. "To si snad děláš srandu! Vždyť tam vypadám jako blbec...!"
"Od toho se musíš oprostit. V blogu píšu o literární postavě. Je to můj způsob seberealizace."
"A to musíš psát zrovna o mě?"
"Píšu o tom, co znám. Kdybych žila s fotbalistou, píšu o fotbalu. Tobě se ty články nelíbí?"
"Nemůžu říct, že se mi nelíbí. Ale nemůžou se mi ani líbit, tím bych přiznal, že s tím blogem souhlasím."
Na návštěvě u manželových rodičů si můj chlap postěžoval na můj blog. Tchán s tchyní jen zamrkali a hned se podívali na stránky ´zelené manželky´. Následovaly salvy smíchu a poznámky na úkor mého muže ve smyslu, že ho skutečně dobře znám. Získala jsem nové fandy!
Manžel ztratil iluze, že se ho někdo v této záležitosti zastane. Problém s mým psaním má stále, ale postupně to vstřebává. Občas mi nějaký článek i pochválí! Smějící se

Moderní technika

18. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Už jste někdy přemýšleli, jak jsme žili před pár lety, když mobily, tablety a počítače nepropojovaly sociální sítě a svět se zdál ještě velký? Ani myslivci neměli tolik možností jako teď, kdy si kupují dalekohledy s nočním viděním a nahráváním. Tehdy si chlapi skutečně museli jít sednout na posed a čekat, i když se chtěli jen podívat, co jim chodí "na kupu".
To dnes se myslivost dá pohodlně provozovat i z domu. Stačí fotopast, která odesílá fotky na email!
Můj myslivec si také jednu pořídil. A od té doby drží každou chvíli v ruce tablet a zírá do emailu na fotky. Vše konzultuje s dalšími myslivci (telefonicky samozřejmě) a oni se zase s ním dělí o fotky z jejich fotopastí. A to klidně několikrát za večer, takže to u nás doma vypadá jako telefonická ústředna.
Když spolu domluví, říkám si, konečně došlo taky na mě a ten můj se mi trochu pověnuje a pokecá i se mnou. Vždycky doufám! A vždycky naletím!
Chvíli můj zelený muž skutečně projevuje zájem a mluví se mnou. Vzápětí se mu nenápadně objeví v ruce znovu tablet a jeho oči sjedou k obrazovce. Co kdyby se "na kupě" během deseti minut náhodou něco změnilo, že. A pokud změnilo, telefonická ústředna začíná nanovo.
Ano, nemůžu si stěžovat, že bych chlapa neměla v tu chvíli doma, ale bohužel je pro mě duchem nepřítomen. A jeho hlasité a nadšené řvaní do mobilu mě spíš přivádí k myšlence, že kdyby seděl na posedu u lesa, měla bych doma aspoň klid. Úžasný

Kuna č. 2

11. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Naši fenu začalo hledání kun neskutečně bavit. Takže když najednou poskakovala kolem jednoho vykotlaného stromu u cesty mezi poli, pokňukávala a snažila se dostat dovnitř, věděla jsem, že narazila na kunu. Ta se ale ne a ne objevit. K vyhnání kuny jsem také přiložila ruku a bouchala do stromu klacky a kameny. Beznadějně.
Nezbývalo než volat zeleného páníčka. Přijel celkem rychle, obhlédnul strom a vypálil do něj z flinty. Rána se rozlehla v dutinách stromu. Kuna nic. Pokus číslo dvě - další střela.
Museli jsme zklamaně konstatovat, že strom má zřejmě dutiny i pod zemí a kuna je tam před námi v bezpečí. Nejhůř to nesla fena, která s bojovnou nevraživostí prohledávala každý marast, ale na čerstvou kuní stopu už ten den nenarazila.
Následující den jsem s fenou opět vyrazila ven. Jakmile jsme měly dutý strom na dohled, fena k němu natěšeně vypálila. Očichávala ho, hledala kolem, ale bohužel. Kuna se evidentně odstěhovala. Šly jsme dál k potoku a podél něj se vracely zpět. Fena, sice zdeptaná, usilovně pracovala a hledala dál. A povedlo se!
Okolo hustého vysokého křoviska lítala jako vzteklá, kňučela a lámala v zubech klacky. Pozorovala jsem to křovisko a povzbuzovala fenu. Po chvilce se zprostřed křoviska a větviček sápal nahoru malý tmavý tvoreček. Únikem nahoru si zachránil život před psím predátorem. Ale z horních větví se už jinam nemohl dostat. A tak čekal jako živá socha a jeho černé oči nás pozorovaly.
"Přijeď," volala jsem svému myslivci do práce, "máme kunu. Musíš ji zastřelit. Všude kolem je to rozvodněné, autem se sem nedostaneš, jen po svých bahnem."
Snad po půlhodině čekání jsem konečně uviděla manžela. Moc se mi to nezdálo. Měl na sobě pracovní oblečení, flintu na rameni, podivně rozcáple chodil a divoce gestikuloval rukama. Když se přiblížil, uslyšela jsem i nadávky přiváté k nám větrem. Teprve nablízko jsem rozeznala totálně mokré gatě s příměsí bahna. Pochopila jsem.
"Ten potok se nedá přejít!" nadával můj muž. "Strhnul mě proud!"
Po obhlídce kuny na větvi se začal ošívat: "Co když spadne do toho rozvodněného potoka? Aby to fenu nestrhlo s sebou. To bych nerad."
"Fena není tak nešikovná jako ty," oponovala jsem mu. "Jen střílej, ona v tom potoce normálně běhá."
Následovala rychlá akce. Nabít. Zamířit. Pal. Pád. Aport přes potok.
Můj zelený muž nestačil zírat! Fena opět zabodovala na plné čáře!
Pak můj myslivec sbalil flintu a kunu a snažil se co nejlépe a nejrychleji dostat přes potok domů. Jelikož jsem nespěchala, s fenou jsme vyšly výš po poli, abychom se nebrodily rozbahněným terénem. Bavila jsem se pozorováním svého muže, který hledal nejbezpečnější cestu přes potok. V duchu jsem si říkala, ještě kousek běž a najdeš lávku. Tu ale přehlédnul a nakonec přeskakoval na druhý břeh v tom nejzrádnějším místě, kde rostla vysoká tráva. Samozřejmě skončil opět ve vodě.
Já s fenou jsme přeskočily potok ještě o několik metrů dál, kde bylo zúžené vysoké koryto. Domů jsme dorazily asi o pět minut později než můj manžel. Ten se zrovna vysvlékal v prádelně z mokrých věcí a zíral na mě jako puk, že jsem úplně suchá.
"Jo hochu," řekla jsem mu nadneseně, "my holky totiž umíme skákat."

Kuna

4. června 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Vyrazila jsem s naší fenou do polí. Procházka nám většinou trvá hodinu nebo dvě podle počasí a terénních podmínek. Vracely jsme se domů podél potoka. Fena tam vždy najde nějakou zábavu v podobě stop zvěře a prohledává křoví na břehu. V celkem pravidelných intervalech sama z křoví vybíhá a ujišťuje se, kde jsem.
Jak jsem tak šla, najednou jsem si uvědomila, že fena se dost dlouho neukázala. Pískla jsem. Koukala jsem, odkud se fena vynoří, a najednou se přiřítila zezadu. Bylo to divné, ale nijak mě to nerozhodilo. Pískla jsem, že jdeme dál. Fena se otočila a utíkala zpátky.
Aha, tak mi chce něco ukázat, došlo mi.
Dovedla mě ke křovisku. Drápala se do něj, pobíhala okolo, a dokonce začala trochu pokňukávat. Nakonec zlostí kousala klacky. Já pořád nic neviděla.
Zvedla jsem hlavu a... Z nejvyšších větví křoviska mě hypnotizovaly dva černé korálky.
"Tak fena právě našla kunu!" volala jsem hrdě svému myslivci.
"A zabila ji? Kde je? Co dělala? Jak se chovala?" můj zelený muž dostal evidentně hysterický záchvat.
"Kuna je na vysokém křovisku. Fena na ni nemůže. Tak já ji pochválím a půjdeme domů." Já naiva!
"Ty mi chceš snad zničit psa!" měnil mi plány můj muž. "Jste dost daleko od prvních baráků?"
"Jsme až za půlkou pole u potoka," stále jsem ještě nechápala.
"Já teď z práce nemůžu dorazit. Čekej tam, povzbuzuj fenu. Já ti zavolám zpátky."
Splnila jsem příkaz.
Ani ne za minutu mi zvonil mobil: "Jste pořád tam? Kuna taky?"
Odsouhlasila jsem.
"Za chvíli je u vás hospodář. Kunu zastřelí. Fena ať ti ji donese!"
Rozkaz!
Čekala jsem na hospodáře. Jelikož bylo po vydatných deštích, viděla jsem ho, jak se ke mě snaží přijet svým teréňákem, ale všude okolo hrozilo zapadnutí. Nakonec nechal auto na kraji pole a musel se doplahočit s flintou pěšky.
Pozorovala jsem kunu a ona pozorovala mě. Je to vlastně takové roztomilé stvoření. Přišlo mi jí líto. Neměla únikovou cestu a kvůli mě a feně ji někdo zastřelí. Ale škodná je škodná. Nedá se nic dělat. Koneckonců co by jí zabránilo přijít v noci do naší ulice a zmasakrovat sousedům vejce nebo překousat brzdové hadičky u auta - a to se mi jednou skutečně stalo!
Hospodář bahnem doklopýtal k nám. Zbystřil kunu a ládoval flintu. Podíval se na mě, a pak na fenu. "Přinese ji?" zeptal se mě.
Výmluvně jsem pokývala hlavou: "Snad."
Hospodář střelil. Fena vyběhla připravená k aportu. A nic!
Bezvládné tělíčko zůstalo zaklíněné ve větvích.
"Nepřinese," glosovala jsem.
Netrvalo dlouho a kuna podlehla zákonům gravitace.
"No není to krásný, když pes pracuje tak, jak má!" liboval si hospodář, když nám fena výstavně aportovala svou první kunu.