Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Červenec 2018

Donucovací metoda

30. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Během mého soužití s myslivcem jsem mnohokrát trpěla pocitem zanedbávanosti. Můj chlap se až příliš často věnoval svému zelenému koníčku. Já jsem pak získávala dojem, že upřednostňuje myslivost nejen přede mnou, ale i před tzv. "chlapskými" domácími pracemi. Přece po mě nemůže nikdo chtít, abych prováděla manuální opravy nebo brala do ruk sekeru! (Já, taková šikulka!)
Nápad, jak muže k těmto pracem donutit, přišel brzy. Seznam! Přichycený na lednici, aby ho měl můj myslivec každý den na očích!
Pravidla se stanovila jednoduchá. Pokud seznam obsahoval pět a více nesplněných položek, les se nekonal.
Musím uznat, že prvních pár měsíců systém fungoval úžasně. Z velké části proto, že se na seznamu nacházel vždy nějaký lehce splnitelný úkol, jako např. pověsit do předsíně věšák na klíče. A tak jsme byli spokojení oba. Já proto, že se náš dům pomalu zveleboval. Manžel proto, že mohl chodit vesele do lesa.
Časem se seznam zaplnil i hůře splnitelnými položkami. Tím myslím, že k jejich odškrtnutí nestačilo pět minut práce, ale např. několik dní střádání informací a následně vyběhávání po úřadě. Jakmile se těchto "těžkých" položek objevilo pět, začal se mnou manžel smlouvat.
"To není fér!" přesvědčoval mě. "Tohle mi děláš naschvál, abych nemohl jet do lesa! Vždyť to ani nemůžu pořádně splnit!"
"Můžeš si aspoň přehlásit auto na své trvalé bydliště!" namítala jsem.
"Teď, viď! Na úřadě už nikdo není!" zkoušel to na mě.
"Máš to na seznamu už nějaký pátek!"
Nakonec se strhla hádka o relevantnosti položek seznamu a mých očekáváních. Vyvrcholila tím, že manžel jel do lesa provokativně až druhý den a seznam pozbyl jeho respektu. Čímž se skončila i jeho éra.
Vyhodit seznam do odpadu se však můj zelený muž neodvážil. A tak, i když na něj žádné další úkoly nepřipisuji, visí seznam na lednici dál. A obsahuje pět stále nesplněných položek. Smějící se

Jen dvě

23. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
S mým myslivcem jsme vzali fenu a vyrazili na hon na kachny.
"Připrav se na pořádnou práci! Hlásili mi nějakých dvěstě kachen!" varoval mě můj zelený chlap.
Když jsme se rozmísťovali kolem rybníka, můj chlap - střelec si jako psovoda vzal našeho kamaráda se svými dvěma skvělými psy. Asi čekal, že mu kachny popadají na zem jedna po druhé.
Mě a fenu si vzal k sobě tamní hospodář. Ještě před začátkem honu se podíval nedůvěřivě na fenu a zeptal se mě: "Aportuje kachnu z vody?"
No...normálně ano, ale věděla jsem, jak fena strašně nerada leze do studené vody. A ten den se o teple mluvit rozhodně nedalo. Na druhou stranu pro kachnu šla vždycky chuťově.
Pokrčila jsem rameny: "Snad ji donese."
Otázka se později ukázala jako zbytečná. Po začátku honu se střílelo úplně jinde než na mém stanovišti.
Konečně jedna zbloudilá kachna přeletěla nad námi. Hospodář střelil.
"Dostala to!" radoval se. "Klesla! Běžte tam s fenou!" a ukazoval mi směr.
Padat kachnu jsem vážně neviděla, ale když to řekl hospodář...
Vypustila jsem fenu a prohledávala postupně okolí určeného místa. Narazila jsem také na pár dalších honců, ani ti o padlé kachně nevěděli nic.
Samozřejmě že kachnu jsme nenašli. Hospodář ji nejspíš minul a kachna šťastně dolétla do svého cíle.
Po odpískání honu jsem čekala obrovský výřad. Z těch dvouset kachen se přece muselo něco střelit, že.
Střelilo! Přesně jedno procento.
Hospodář se u výřadu smutně koukal na dvě střelené kachny a na asi dvacet střelců stojících za nimi.
Tak to u myslivců kolikrát bývá. Střílejí do houfu a netrefí ani jednu kachnu. A jindy zase vidí to, co vidět chtějí.

Vyhánění

16. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Nastal čas srnčího kladení a také čas prvních sečí. Jelikož jsme měli pracovně upotřebitelnou fenu, připadalo nám celkem přirozené, že hospodář volal kvůli vyhánění zvěře z polí a luk před sečemi nám. Koneckonců stačilo, aby s fenou vyrazil na určené místo jeden z nás a za hodinu jsme měli místo většinou prochozené.
Jednou jsme dostali echo, že se má sekat tzv. "letiště". Jelikož mělo obří rozlohu, počítali jsme, že se tam v určený čas sejdeme ještě s někým dalším.
Dorazili jsme na místo a spustila se přímo šílená průtrž mračen. Tak jsme zatím čekali v autě. Mezitím dorazil další myslivecký člen se svými dvěma psy. Po skončení průtrže už se další myslivec neobjevil - komu by se také chtělo do vysokého mokrého porostu.
Vyrazili jsme do terénu.
Už po pár metrech jsem měla v holínkách tolik vody, že jsem ji každým krokem vylévala. A jelikož jsem i menšího vzrůstu, byla jsem doslova mokrá od klobouku po špičky chodidel.
Když jsme "letiště" dostatečně prošli, vyždímali jsme se u aut. Litovala jsem nápadu vzít si na sebe myslivecké oblečení a vzpomínala na plavky a žabky, které by mi v dané chvíli posloužily asi lépe.
Večer jsme dostali SMS od hospodáře: "Sorry, já se spletl. Seká se louka vedle ,letiště´. Ráno projdu."
Ještě, že tak! Už by mě tam nikdo nedostal! Úžasný

Oslava

9. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj myslivec se rád přátelil s jinými myslivci. Navštěvoval se s nimi, telefonovali si a navzájem se zvali k sobě do honitby. Dal se takhle dohromady s jedním hajným a seznámil ho se svými dalšími zelenými bratry. Za pár měsíců pořádal tento hajný narozeninovou oslavu a pozval na ní mého zeleného muže a jeho stejně barevného kamaráda.
"Miláčku," lákal mě můj muž, "nechtěla bys pro nás přijet?"
"Jasně," ironizovala jsem, "celá žhavá přijedu večer utahaná z práce a budu čekat, než se vyžvaníte a ožerete. To´s uhod´! Vem si taxíka."
Večer před oslavou mi muž hlásil: "Už jsem to vymyslel! Tam pojedu taxíkem a zpátky mě hodí kamarádův syn."
Zatvářila jsem se pochybovačně, ale koneckonců mě se manželova doprava netýkala. Tak co bych řešila!
"Dělej si, co chceš," instruovala jsem ho. "Ale ne že mě vzbudíš v noci hlasitýma hovorama, nebo že si spleteš venkovní světlo se zvonkem!"
V osudný večer jsem si užívala chvíli klidu. Asi o půl deváté - zvonek. Obrátila jsem oči v sloup a nadávala, že si ten můj blbec určitě někde nechal klíče.
Za dveřmi stála dcera manželova kamaráda (tak nakonec ne syn).
"Vezeme ti manžela," vylezlo z ní opatrně. "A neboj, náš táta vypadá podobně."
Podívala jsem se k autu před domem a málem šla do kolen. Jak tenhle žok dostanu po schodech nahoru do ložnice?
Kamarádova dcera s manželem mi mého ožralu doprovodili až za dveře domu. Pak pokrčili rameny, řekli "sorry". Já pokrčila rameny se slovy "dík". A zmizeli.
Můj žok se naštěstí do ložnice dobelhal celkem sám. Svalil se na postel, já ho v ložnici zavřela a šla jsem spát pro jistotu do obýváku.
Druhý den jsem se překvapeně divila, že manžel žije. A dokonce ho nebolela ani hlava! Asi kvalitní alkohol...Úžasný

"Jsem vegan" - vzletná úvaha

2. července 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Možná mám takouvou kliku na náhodné komentáře typu "jsem vegan" nebo "jsem vegetarián" jen já, ale v poslední době mě tato tvrzení blýskla do očí hned několikrát. A neunikl tomuto slovnímu spojení ani můj blog.
V prvé řadě chci zdůraznit, že proti veganům a vegetariánům nic nemám. Naopak! Dlouho jsem se vegetariánskou stravou sama živila a nepohrdnu jí ani teď. Uznávám to jako životní styl a věřím, že kdo se zajímá o to, co jí, má šanci na zdravější život.
Co ale neuznávám - extremismus. A to v jakémkoliv případě. A tím hůř, pokud je člověk o něčem skálopevně přesvědčen a stále a stále má potřebu projevu, i když se to zrovna nehodí, a cpe svůj názor do všeho a každému.
Pokud se pod článkem o kastraci koček objeví komentář "jsem vegan", považuji to za absolutně nerelevantní komentář k tématu. Článek přece pojednává o zabránění přemnožení koček, a ne jestli kastrovaná kočka lépe chutná upečená.
Je ale klidně možné, že podobné komentáře mají působit jako podprahová reklama. Čím víc si jich budeme všímat, tím víc s tímto stylem života budeme souhlasit a zajímat se o něj.
Ve světle aktuálních událostí ohledně myslivosti (většinou podpořené médii toužících po akci) se na tento zelený koníček dívá spousta laiků jako na něco zvráceného, co narušuje mírumilovnost přírody a zvířátek. Myslivci střílí zvířata (pak je nedejbože jedí), cvičí psy (a to na nevinných zvířatech, které nic netuší), nosí zbraně (a pak s nimi někoho střelí) a dělají spoustu věcí, které by přece normální člověk nikdy neudělal. A když pak mysliveckou činnost nějaký "chytrý" fotograf šikovně nafotí a přidá k tomu trefný manipulující komentář, vznikne další protimyslivecká aféra a z každého nepoučeného laika ihned "lovu-lesu odborník", aniž by si cokoliv o tématu zjistil.
Tak si říkám, že veganství a vegetariánství je životní styl. A myslivost se za životní styl dá také považovat. Nestálo by za úvahu psát pod různé články absolutně nerelevantní komentáře "jsem myslivec"?