Tímto blogem se snažím s nadsázkou vypořádat s různými situacemi, které při soužití s myslivcem nastaly.

Září 2018

Hlasová (ne)ovladatelnost

24. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Někteří pejskaři dovolují svým mazlíčkům nehoráznou nevýchovu. Omlouvají to tím, že pejsek je malý, hodný a že neublíží. Už nevnímají, že pes se chová dotěrně, doráží na jiné psy a absolutně neposlouchá. Když takové povedené návštěvníky přírody potkávám při venčení naší feny, okamžitě si ji volám k sobě a poutám na vodítko. Fena se naštěstí dobře ovládá píšťalkou, povely i gesty - taky co to dalo práce! Následně se v duchu směju, když můj potkávaný protějšek musí dvacetkrát zopakovat povel "ke mně", než je s fenou v klidu obejdeme, zatímco mazlíček se stejně neuráčil povel pána poslechnout. O inteligenci majitele si pak myslím své.
Hlasovou ovladatelnost psa, pokud ho v přírodě pouštím navolno, považuji za jednu z nejdůležitějších částí jeho výchovy. A to nejen kvůli ovladatelnosti psa v době kladení mláďat zvěře!
Bohužel jsem zažila i případy, kdy se potkávaný neovladatelný pes vůbec netvářil jako domací miláček, který stěží uběhne deset metrů od pána. Vlastně takovou dvojici "pán-pes snů" potkávám celkem často. Při několika prvních kontaktech jsem si myslela, že mladý německý ovčák se k pánovi dostal na výcvik, nebo převýchovu, a proto se často objevuje v parku nebo na louce navolno. Po několika měsících neměnného výchovného stavu jsem si to myslet přestala.
Setkání probíhá vždy stejně. V dálce uvidím ovčáka zaujatého naší fenou. Fena psa registruje, ale nezajímá ji. Nabírám směr od ovčáka. Pískám, abych přivolala a připoutala fenu a upozornila majitele ovčáka, kterého není nikde vidět ani slyšet. Ovčák se postupně přibližuje k nám a těžko říct, co od něho čekat. Nervózně se rozhlížím po pánovi ovčáka a zvažuji možnosti - nechat se zamotat s vodítkem mezi dva velké psy / pustit fenu z vodítka, aby v případě potřeby chránila sebe i mě. Vyhrává druhá možnost. Pouštím fenu z vodítka. Majitel stále v nedohlednu. Pes už očichává a prudí naši fenu. Konečně vidím pána, který laxně volá "ke mě" a jde směrem k nám. Pes nereaguje. Naší feně se pozornost ovčáka nelíbí, uhýbá mu, ale je otázka času, než na psa vycení výchovně zuby. Její pohyb reguluji píšťalkou, tím i ovčáka, který se nevychovaně cpe k ní. Když je majitel blízko, pošlu fenu jeho směrem, aby si odchytl svého psa, který fenu následuje. Přivolávám fenu k sobě a poutám na vodítko. Mám sto chutí chlapovi vynadat, proč má neuvázaného neposlušného psa v místě, kde chodí jiní psi, děti i cyklisti, v blízkosti lesa v době srnčího kladení mláďat...!
Pak se podívám na majitele. Chlap se chová, jako by se nic nestalo. Přijde mi, že to v hlavě nemá úplně v pořádku, a tak radši mlčky znechuceně odcházím, protože netuším, jak by reagoval na moje hysterické nadávky.
Doufám, že ho brzy potká nějaký svědomitý myslivec a spočítá mu to i za mě! (Tomu majiteli - pes za svou výchovu nemůže!)

Krvavé Vánoce

17. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Můj zelený chlap mě pár dní zpracovával, že ví o šestileté špičkové všestranné feně ohaře, která by potřebovala nový domov.
"Nebylo by super, kdybychom vyrazili na hony, já s tou všestrannou a ty s naší fenou?" maloval mi to.
Nakonec jsem souhlasila, protože jinak bych to měla do smrti na talíři, ale za podmínky tříměsíční zkušební lhůty. Pokud by soužití nás čtyř nefungovalo, najdeme té všestranné feně jiný domov.
Naše nová obyvatelka, krásná tmavá ohařka, si u nás pomalu zvykala. Vypadalo to, že by se do našeho chodu života mohla zapojit nastálo. Na procházky jsem už brávala dvě velké feny. Náš tryskáč donutil tu všestrannou k rychlejšímu pohybu v poli, takže rychle získala kondici na hony. Všestranná zase učila naši fenu lépe pracovat se zvěří - hlásit a vystavovat.
Jakmile se místní myslivecká smetánka dozvěděla, že manžel má špičkovou pracovní fenu, okamžitě ho zvali jako psovoda na své VIP hony. Vracel se z nich nadšený - tolik zvěře a skvělá práce feny!
A to byl právě kámen úrazu!
Já s naší fenou jsme totiž na tyto VIP hony zvané nebyly. Mě to zas tak nevadilo, ale vysvětlete dominantní mladé feně, že pán najednou upřednostňuje tu druhou.
Naše fena na všestrannou žárlila a jak mohla, utiskovala ji a dávala jí najevo, kdo tu má "domovské právo".
Vyvrcholení vztahu našich fen se odehrálo na Štědrý den. Můj myslivec s nimi odešel ven trochu je pocvičit a unavit, aby od nich byl večer klid. Po nějaké době, co se nevraceli, jsem vykoukla na zahradu, jestli už nejsou tam. Můj muž seděl na zahradě, ruce a oblečení od krve. Jedna fena od krve zadownovaná vedle něj, druhá od krve zavřená v kotci. Úplný horor!
Vyběhla jsem ven a zjišťovala škody. Nejdříve u svého vyšokovaného chlapa. Jelikož ze sebe nevypravil souvislou větu, mohla jsem se jen domýšlet. Po rychlé prohlídce jsem zjistila, že je pokousaný jen na rukou a zřejmě ne nějak moc, ale krev měl všude. Nahnala jsem ho do sprchy a šla zatím prohlédnout psy. Naše fena měla pár ranek, které nepotřebovaly ošetřující zásah. Krev na ní evidentně nepatřila jí. Zato špičková všestranná fena to schytala! Kromě kousanců, které by se zahojily bez mého zásahu, jsem objevila poměrně velký plát stržené kůže na přední tlapě. Dva až čtyři stehy by ta rána snesla. Jenže v domě na mě čekala ještě přesně nedefinovaná práce se zeleným chlapem, co strká ruce mezi dva rvoucí se psy. Rozhodla jsem se. Všestranné feně jsem ránu ošetřila dezinfekcí a lokálními antibiotiky. Na šití nezbyl čas. Odumřelou strhlou kůži za pár dní odstřihneme a na tlapě se jí vytvoří neosrstěná tvrdá jizva, která jí v životě ani v práci bránit nebude.
Vrátila jsem se ke svému myslivci. Některé rány ještě krvácely a zašít by se určitě daly, ale i tady jsem nakonec zvolila jinou variantu. Rány jsem ošetřila a nalepila na ně mašličky. Nakonec jsem mu obě ruce od prstů k předloktí zavázala obvazem. Štědrý večer jsem tak trávila s lazarem, který se vzpamatovával ze šoku.
Za dva dny se nám feny porvaly znovu. Tentokrát jsem tu všestrannou vezla na rentgen. Naštěstí se jí nic nestalo, kromě dalších šrámů a pohmožděnin od zubů naší feny.
Doma jsem svému zelenému muži sdělila, že nervy mám jen jedny a že tříměsíční zkušební lhůta ještě neuplynula. Všestranné feně jsme museli najít vhodného pána. Manželovi myslivečtí kamarádi si sice klepali na čelo, proč radši nedáme pryč naši fenu, která rozhodně nedosahuje a nikdy dosahovat nebude takových pracovních kvalit. Ale dohoda mezi mnou a mých chlapem zněla jasně. Taky jsem si myslela, že o špičkovou fenu se přihlásí víc zájemců a vybereme pro ni toho nejlepšího pána - aktivního myslivce, ideálně bez dalších psů, který neholduje drsným kynologickým praktikám. Chtěla jsem, aby fena měla pána, který si ji bude vážit, a upotřebení, ze kterého budou mít oba radost. Proč by taková skvělá fena měla trpět u nás pod nadvládou naší žárlivky?!?
Vhodného mysliveckého pána jsme našli brzy. Odjezd fenky jsme s manželem obrečeli, ale občas se s nimi vídáme na honech. Když je vidím, vím, že jsme udělali správnou věc.
Můj zelený muž se poučil a s podobným návrhem na dva psy už nepřišel. Na druhou stranu aspoň ví, co to znamená mít špičkového pracovního psa.

Bronzová trofej

10. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Jednou se můj myslivec vrátil z lesa s výrazem právě korunovaného a osvíceného krále.
"Střelil jsem jelena!" řekl mi doma a už vybíral čestné místo na zdi, kam pověsí trofej. Samozřejmě až po myslivecké výstavě trofejí. Ten jelen totiž měl podle všech myslivců, kteří ho viděli, splňovat podmínky minimálně na bronzovou cenu, ne-li na stříbrnou. Z jednoho parohu vzrostla koruna a ze druhého pěkná vidle.
Na výstavu jsme se pochopitelně chtěli s manželem podívat. Nejen proto, aby se můj chlap dmul pýchou před svým jelenem, ale abychom viděli i ostatní trofeje.
Jakmile se výstava zahájila, začaly manželovi pípat SMS od známých a všechny říkaly totéž: "Ten tvůj bronzový jelen je červený." (V laické řeči to znamená, že manžel jelena ještě střílet neměl.)
V mém zeleném muži to vřelo: "To snad není možný! Všichni mi potvrdili, že jelen má aspoň na bronzovou cenu! To mi snad někdo vyměnil dolní čelist! Já toho jelena vezmu na posouzení k dalšímu odborníkovi!"
Podívat se na výstavu jsme nakonec nejeli. A asi dobře, že tak! Můj myslivec se za pár dní uklidnil a dnes si sám ze sebe dělá srandu.
Ten střelený jelen u nás visí na čestném místě na zdi a jeho paroží zabírá ze všech manželových trofejí nejvíc místa. Ani se nedivím, že s takovým parožím není pro myslivce snadné rozpoznat jelenovo stáří. Ale myslivecké stanovy se prostě mají dodržovat a jeleni mladší pěti let se střílet nemají.

Pacient

3. září 2018 v 9:00 | Vaše zelená manželka
Po mnoha a mnoha úvahách a debat zda na naší feně odchovat jeden vrh štěňat, jsme se s mým myslivcem nakonec rozhodli, že to neriskneme. A vznikly nové debaty - kastrovat, či nekastrovat. Po zvážení všech pro a proti zvítězila kastrace. Jednoznačně jsem s touto variantou souhlasila. Jednak fenu hárání ovlivňovalo už měsíc před a měsíc po něm, jednak kdo to má doma pořád uklízet, když se fena naučila sundat si (tzn. totálně zlikvidovat) hárací kalhotky.
Zbývalo domluvit termín. Kolem hárání se kastrace nedoporučuje kvůli překrvení orgánů a na parné léto jsem už operaci nechtěla nechat. Nakonec jsme se s veterinářem dohodli na celkem rozumném termínu a fenu k němu odvezli - samozřejmě s obavami o ní, jak už to u majitelů psů bývá. Narkóze vzdorovala dlouho, ale nakonec jsme ji spící v ordinaci opustili.
Asi za dvě hodiny jsme si pro ni přišli. Veterinář nás varoval, že se sice probouzí, ale stát a chodit ještě nebude, tak nám ji pomůže odnést do auta, přece jen je dost velká, tak aby se stehy na břiše zbytečně nekrčily, kdyby ji nesl manžel sám. Vešli jsme s doktorem k pooperačním boxům, kde ležela naše fena obalená do bíla. Jakmile uviděla manžela, mrskala radostně ocasem, i když se jí svět ještě z narózy točil. Veterinář otevřel box připraven ke zvedání psa.
"Ke mně, holka," řekl nadšeně můj muž.
Fena poslušně a s radostí vstala a potácivě se sama dostala k autu s jištěním nohy mého muže, o kterou se občas opřela. Do auta jsme jí trochu pomohli, ona ulehla na deku na zadním sedadle a čekala na odvoz domů.
"Aby pes po narkóze takhle vstal a došel k autu, to jsem viděl poprvé!" kroutil veterinář hlavou, když jsme se loučili.
Doma jsme ji v prvních dnech hlídali, ale žádné problémy nenastaly a třetí den si roztrhala obvaz. Další den jsem s ní už vyrazila na krátkou rekreační procházku.
S mým myslivcem jsme se dohodli, že než feně vytáhneme stehy, nechá mi ji doma, když pojede do lesa. Nemělo by smysl brát ji k myslivecké práci a jednalo se jen o zhruba deset dní.
Pátý den od operace se můj zelený muž oblékal do mysliveckého. Fena zbystřila, začala mrskat ocasem a postavila se do dveří. Význam toho chování zněl jasně: "Páníček sám nikam nepojede!"
Měli jsme radost, že se feně ulevilo tak brzy, a i pro její psychiku a pracovní nasazení ji můj chlap vzal s sebou, i když si moc dobře uvědomoval, že ji musí v každém případě hodně šetřit.
Fena se nám kastrací zklidnila. Hormonální výkyvy nálad už se neobjevují, což oceňujeme hlavně v době honů. A pracovně funguje jako nikdy předtím!